Maskovaná

Snažím se definovat šťastný život. Už zase. Bylo mi totiž řečeno, že "dát si" děti jako smysl života není úplně chytré rozhodnutí. Až jim bude dvacet, rozprchnou se z domu a co mi zbyde? 

Nevím teda, proč bych měla řešit, co bude za dvacet let. Především proto, že vím, jak moc se mé touhy a sny mění. A jsem si jistá, že až dělí vyletí z hnízda, najdu svůj smysl zase v něčem jiném. Ale teď, v tento sobotní den (kdy si konečně pořídím raketu na badminton a především Lucčino první miminko Všemi dary obdarovanou, ale než se vydáme na nákupy, budu ležet na gauči s knížkama a mastnou hlavou a hledat smysl života v další z tisíců psychologických publikací), stejně jako několik předchozích let už od mých dvanáctých narozenin, vidím smysl života jen v jednom. 

Má mysl je jako v úzkém tunelu. Žádné odbočky. Pouze jediný směr. 

A strach a pochyby a nevíra a bolest ...

Z frustrace se rodí deprivace. Dalším stádiem je ... radši na to ani nemyslet.

A pak všichni ti kamarádi, kteří to se mnou myslí dobře a já vím, že myslí, ALE když vám někdo řekne "hlavně nemysli na růžového slona", na co asi budete myslet?! A tak když od všech svých milovaných slyším "hlavně na to nemysli" "máš to jen v hlavě" "soustřeď se na jiné věci, které tě naplňují", říkám si, CO je se mnou špatně, když nevím, JAK to mám provést. Jak na to nemyslet. A vždycky se samozřejmě objeví někdo extrémně chytrý, kdo mi řekne "vždyť je ti TEPRVE 27, máš ještě TOLIK času před sebou, není kam spěchat" ... v tu chvíli se ve mně spouští vražedný mód a já přehodnocuju vztah s danou osobou. To mě tak málo zná?! 

Mona a děti - dvě strany téže mince. Ví každý. Ví opravdu každý, kdo umí trochu naslouchat. 

A tak hledám nový smysl života. Něco víc reálného, splnitelného, v budoucnosti, která je na dosah ruky. Důvod, proč a pro co dýchat. A ať hledám, jak hledám, ze zákoutí mé mysli se nic nevynořuje. Protože jak přebít něco, v co jste věřili 15 let? Jak se smířit s představou, že to třeba nikdy nebude? 

Life is a struggle when you are a muggle ... no magic, no miracles. And the feeling "I do not belong to this world anymore" is back again. 

A přitom se směju a bavím a učím a miluju a hraju si ... a když si dovolím zastavit a podívat se dovnitř jako třeba dnes, teď, všechno se to vynoří a snaží se mě to potopit. Copak si můžu dovolit odhodit masku života?

05.11.2016 12:53:09
Sdílejte tento příspěvek!
  • Linkuj.cz!
  • Jaggni to!
  • MediaBlog.cz
  • TOPodkazy.cz
  • Bookmarky.cz
  • MojeLinky.sk
  • vybrali.sme.sk
  • Pozrisi.sk
  • Park.sk
  • del.icio.us
  • Digg
  • Facebook
  • Technorati
  • LinkedIn
  • Google Bookmarks

"Stars Can't Shine Without Darkness"

*I'm a DayDreamer and a NightThinker*

Current mission

  • pěstovat láskyplný vztah se svým Beloved
  • číst!!!
  • nadále se vzdělávat :)
  • studovat psychologii
  • učit se kreslit a malovat

Čtu

  • Šachové figurky (May)

Sleduju

  • Broadchurch

Poslouchám

  • své odvážné a sebejisté a neustále se ptající Já
  • druhé
  • VELESU od Tomáše Kočka a jeho Orchestru
  • texty od Michala Horáčka 
  • božsky depresivní Radůzu
  • pohádkovou Anetu Langerovou

Chybí mi

  • jistoty do budoucna
  • těhotenský břicho
  • a samozřejmě mecenáš našeho bohémského způsobu žití

Chtěla bych

  • děti ;)
  • novou knihovnu a šatní skříň
  • být životním nabíječem pro všechny kolem včetně sebe 
  • napsat knihu plnou obrázků a hřejivých slov

LIVING = LOVING for the present moment therefore for EVER

Blog

Archiv

Realizace pavelszabo.cz