Archiv blogu: 1/2014
Jak bych nejradši zmizela ze světa
Přecenila jsem se. Nejspíš docela dost. Dlouhá léta jsem snila o tom, jak si sbalím jen pár nezbytných věcí a řeknu rodné hroudě sbohem. Odcestuju na konec světa a najdu své skutečné Já v samotě. Poznám cizí zemi, kulturu, jazyk, asimiluju se a spřátelím se. Všechno jsem viděla TAK růžově a věřila jsem tomu, že jsem schopna opustit vše, co mám doma. Nemám potřebu se litovat. Když píšu, často přeháním a dělám si ze sebe srandu. Chci...
Jak jsem pochopila, proč se říká, že se ženy nevyznají v mapách
Bylo nebylo jedno pondělí, kdy se slečna už mnohem méně ubrečená, v nových botičkách a s nadšeným výrazem ve tváři vydala poprvé na půdu kampusu. Mým plánem bylo: nastoupit do správného autobusu koupit si lístek ke škole vystoupit na správné zastávce najít budovu jménem Woodhouse získat ID kartu koupit cibuli Naprosto snadné. Hmmm. V ruce jsem držela mapu kampusu. V hlavě se snažila udržet nastudovaný plánek...
Jak jsem shopovala (nejen) ve Victoria's Secret
Žít ze dne na den někde, kde nemáte ani solničku, je strašně divný. Chybí vám všechno a vy víte, že kupovat si všechno by vás vyšlo majlant. Takže, co s tím?! Vydaly jsme se na nákup do hypermarketu. Autem. Madlie si přivezla své z Francie. Řídí jako šílenec, ale aspoň jsme rychle tam, kde potřebujeme. Takže teda první větší nákup jídla. Co pořídit a na jak dlouho a za kolik peněz? Who knows. Utratila jsem 23 liber. A myslím, že tak dva...
Jak jsem se vydala na průzkum
Rozhodně nehodlám proležet čtyři měsíce v posteli fejsbukováním. Proto jsem se hned po probuzení (a snídani a sprše a popovídání s mým Milým) vydala na výlet. S foťákem na rameni (potřebuju batoh!!! Do kterého se vleze i laptop) a s kreditkou v kapse jsem vyrazila po doporučené cestě směr obchod se vším možným. Zcela nečekaně jsem nezabloudila. A fotila a fotila a fotila. Architektura je mé velké hobby v tom smyslu, že ráda obdivuju všemožné...
Jak jsem se probrečela k cíli
Chytře jsem usoudila, že malovat si oči řasenkou v den odjezdu by byla opravdu hloupost. A měla jsem pravdu. Na loučení je nejhorší ta část, kdy spolu trávíte poslední minuty a víte o tom. Jakmile spolu už nejste, slzy přijdou jen ve chvíli, kdy začnete přemýšlet. Takže už/až v Bohumíně jsem byla dostatečně vybrečená a mohla jsem přemítat nad tím, do čeho jsem se to pustila. A v Bohumíně taky nastoupila do minibusu paní, která byla hodně ukecaná a...
