Houpací koník - minisága psaná do školy
Touha bojovat - asi má nejlepší věc, ve srovnání s ostatními
Mrazivá vášeň - řekli o mně, že jsem perverzní ... nechápu
Hvězda nové naděje - dostala jsem pět slov a na ně napsala povídku
Neuvěřitelné štěstí - příšerně patetické a lehko předvídatelné; stejně mám tuhle věc moc ráda, protože mi připomíná oblíbenou angličtinářku ze základky
Nemesis - tehdy jsem si myslela, kdo ví jak nejsem originální. Dnes se sobě aspoň můžu smát. A hlavně, tehdy jsem ještě netušila, KDO že to Nemesis je.
Houpací koník
(napsáno 28.ledna 2008)
Houpací koník. Rozevláté kadeře. Jásavý smích. Malá dívenka s dolíčkem ve tváři houpající se na koníkovi. Tak šťastná, jak jen pětiletá holčička může být. Ve věku nevinnosti. Se svící nedávno zapálenou.
Stříbrné vlasy jí neubraly na kráse. Dolíček se prohloubil. S úsměvem pozorovala svou vnučku na houpacím koníkovi. Svíce dohořívala.
Touha bojovat
(napsáno 10.března 2005)
Mohlo se to stát každému na světě, ale teď si osud vybral ji. Lékaři ji dali maximálně 3 léta života. Vzalo jí to dech, ale nehodlala se vzdát. Věděla, že umře, a přesto chtěla ještě bojovat. Říkali, že už nemusí chodit do školy, chtěli jí poslat do prestižního sanatoria. Ale ona odmítla. Přátelé pro ni byli vše. A tak se po prázdninách zase objevila ve škole. Změnila se. Z nevýrazného káčátka se stala zářící labuť. Každý si musel všimnout té proměny, ale nikoho nenapadlo, že by za tím mohlo stát více, než jen touha po změně. Nevěděl to nikdo, nechtěla, aby jí litovali.
Oblíbená byla vždy, ale teď si jí přál poznat osobně snad každý. Svými vtípky rozesmívala své přátele a učitelům dokázala vzít dech svými znalostmi. A to ještě rozdávala vřelé úsměvy na všechny strany. Pouhá její přítomnost rozehřála lidem srdce. Lidé kolem ní si na její proměnu už zvykli. Jediné, co je trochu zarazilo, byla její až přehnaná starostlivost. Kdykoli měl někdo v úmyslu sportovat, nabádala ho k maximální opatrnosti, stejně jako když se objevila viróza nebo jen přecházeli přes ulici. Ale i na tohle si zvykli.
To ráno bylo sychravé. Mračna zatažená a k zemi padaly těžké kapky deště. Mezi hlasitým zaburácením hromu se ozval školní zvonek, oznamující první hodinu. Každé místo ve třídě bylo obsazené až na jedno. Všichni studenti ho hypnotizovali svým pohledem. Dnes nepřišla. Něco se muselo stát. Nikdo to nevyslovil, ale každý to v hloubi duše tušil. Uplynuly 3 léta od doby, kdy se objevila úplně vyměněná. Žádný z jejích přátel to nevěděl a ani nemohl, neboť její tajemství znali jen lékaři, rodiče a ona sama. Přesto dnes všichni sledovali její prázdné místo a v duchu přemítali, co hrozného se asi stalo. Cvakla klika a vešel učitel. Ani nepozdravil a hned pravil. „Mám pro vás špatnou zprávu.“ Nestačil svou větu dopovědět, protože byl přerušen studentem, jenž stejně jako ostatní vypadal, že je na pokraji zhroucení. „Je mrtvá,“ řekl prostě myšlenku všech a učitel, ač nechtě, kývnul na souhlas.
Na tmavou rakev dopadaly plátky růží smísené se slzami všech přihlížejících. Každý přemítal, jak se to vlastně mohlo stát. Vše se dozvěděli až z proslovu jejího otce. Jeho slova se všem vryla nejen do paměti, ale hlavně do srdce. Teprve teď se dozvěděli, kým vlastně byla. A obdivovali ji. Konečně pochopili její neustálá varování před nebezpečím. Stala se jejich vzorem. Celé tři roky skrývala svou bolest a žila s vědomím, že může každý den umřít. Byla neuvěřitelně silná. Nikdo jí nikdy neviděl uronit jedinou slzu. A tak si ji zachovali ve svých srdcích, jako dívku s věčným úsměvem na tváři a touhou bojovat za život.
Mrazivá vášeň
(napsáno v září 2005)
Sehnul se a utrhl květinu. Byla to kopretina. S bílými okvětními lístky a zlatavým středem vypadala jako princezna s korunkou. Držel ji jen dvěma prsty, snad aby jí neublížil, jak byla křehká. Chtěl jich natrhat plnou náruč, ale nakonec se rozhodl jen jednu. A tak svíral mezi prsty svou kopretinu.
Jeho kroky směřovaly k nedalekému lesu. Kolem něj se rozprostírala rozlehlá louka. Tolik pestrých květů a různých vůní, které by mohly omámit kdekoho, ale ne tohoto mladíka. V zátylku cítil sluneční paprsky. Šel stále dál a dál bez jediného pohledu na okolní krajinu. A pak se zastavil. Jeho tělo kleslo k zemi. Skoro až s posvátnou úctou políbil svou milou na čelo. Bílou kopretinu jí zastrčil za ucho do plavých vlasů. Vypadala jako víla a on měl víly rád. Posadil se vedle ní a začal povídat.
Když už se mu zdálo, že ho neposlouchá, vzal její dlaně do svých. Chvíli se na ní jen tak díval, a pak přitiskl své rty na její. Měla je tak měkké, poddajné, ale studené. Chtěl v ní vyvolat stejnou vášeň jako cítil on. Vzal jí do náruče a položil na zem. Nebránila se. Její apatický pohled směřoval přes koruny stromů kamsi na nebe.
Usadil se vedle ní a začal jí pomalu rozepínat knoflíky na blůzce. Za chvíli před ním ležela jako božská Venuše. Jeho dlaně putovaly po jejím těle a něžně hladily každý kousek holé kůže. Čím déle se na ní díval, tím více stoupala jeho touha po ní. Vtiskl jí polibek do vlasů, pak další na tvář, na rameno a pokračoval níž a níž. A ona jen ležela a upírala svůj zrak na nebe.
Nemohl v sobě už dál udržet potlačovaný chtíč, a tak se spěšně zbavil i svého oblečení. Jeho milá teď ležela pod ním. Lehce ovládl její ústa a za chvíli se jeho tělo pohupovalo rytmickými pohyby. A ona stále jen ležela s pohledem upřeným na nebe. Bez jediného pohybu, bez špetky touhy.
Vykřikl, když se jeho tělo napjalo. Sten, který mu unikl z úst, se rozléhal krajem jako ozvěna. Byl slastný, nebo zoufalý, kdo ví?
Pozoroval svou milou a v očích se mu zračila mrazivá vášeň. Po chvíli se zvednul a obléknul se. Pak přistoupil ke své dívce a jako pírko jí lehce zvednul. Vstoupil s ní do lesa. Stačilo jen pár kroků, aby se dostal na to pravé místo. Hluboká jáma před ním byla prázdná, ale jen chvíli, dokud jí nezaplnilo dívčino tělo s kopretinou ve vlasech. Dopadala na něj čerstvá hlína a za chvíli zmizelo z pohledu.
Sluneční paprsek se dostal mezi stromy a přes mužské tělo visící na stromě osvítil nápis na ručně vyrobeném kříži. „Stále spolu,“ hlásal. Z oběšeného mladíka už dávno nesálal zármutek ze smrti jeho milé. Už dávno ne. Teď byli spolu. Navždycky.
Hvězda nové naděje
(napsáno 30.ledna 2005)
Hustá tma se rozprostřela nad zemí a svět upadl do nočního spánku. Skoro každý již spal, jen jedna osoba se procházela hlubokým smrkovým lesem. Byla sama, sama se svými myšlenkami a svými touhami. Pohlédla vzhůru, na nebi se třpytila jediná hvězda a dodávala temné noci na tajemnu. Vzpomínala, vzpomínala na loňský rok, tehdy se také procházelo lesem a pak spatřila tu hvězdu. Pojmenovala jí Hvězdou nové naděje; naděje, kterou tak zoufale potřebovala. A hvězda jí pomohla, její život se změnil od základů, ze dne na den jí udělal šťastnou. Jenže tehdy nevěděla, že každé přání tu nezůstane navždy. Celý rok žila šťastně až do dne včerejšího, život se jí zhroutil a ona pochopila, že nic není věčné.
A tak se tedy znovu vydala do lesa, aby spatřila svou Hvězdu nové naděje. Chtěla ... vlastně ani nevěděla, co chtěla, snad jen ... vrátit život zpět, zpět o rok, kdy o novou šanci prosila poprvé. Věděla sice, že tehdy byla nešťastná, ale její tehdejší neštěstí se nedalo srovnat s tím nynějším. Tehdy ztratila lásku svého života ... teď ztratila vše, naprosto vše. Upnula svůj zrak k nebi: „Hvězdo, má hvězdo, rok uběhl a já jsem zde zas. Jedna prosba mé srdce tíží a věřím v tvou náklonnost a tvou pomoc. Prosím tě hvězdo, podej mi ruku a pomoz zas.“ Hvězda se rozzářila a z nebe se ozval hluboký hlas: „Již jednou jsem ti pomohla a tvé srdce spasila, ale více není v mých silách. Svůj život musíš nadále žít s tím, co ti poslední rok přinesl.“ Dívka padla na kolena a sepjala ruce k tiché prosbě. Z nebe se znovu ozval tentýž hlas: „Tvá snaha je marná, už ti nemohu pomoci, už nemohu být nadále tvým symbolem. Už ve mně nesmíš vkládat své sny. Jak si žila, tak si žila, za vše co poslední rok přinesl neseš vinu ty, pouze ty. A nikdo nemůže napravit tvé chyby a omyly. Spokoj se s tím, co máš.“ Hlas utichl a i záře té hvězdy jako by vybledla.
Dívka se zvedla se ze země, už pochopila, že je konec její naděje. Hvězda jí zradila. Aspoň tak to cítila. Rozběhla se lesem směrem ke světlu, jehličí se jí zabodávalo do chodidel a větve trhaly její zelenou řízu. Doběhla až k palouku. Byl stejně dlouhý jako široký a v té tmě nebylo vidět, kde vůbec končí. Vzpomněla si na nejkrásnější chvíle svého života a roztančila se. Promrzlými chodidly lehce ale s jistotou našlapovala do orosené trávy, dlouhé vlasy se jí točily kolem těla a říza se jí zamotávala mezi kotníky. Zavřela oči a tančila své nejoblíbenější tance. Hlavou jí prolétávaly nejnádhernější chvíle z jejího života. A pak, pak zakopla a spadla do vody. Svým tělem zčeřila hladinu doposud klidné říčky. Ještě než se praštila do hlavy o kámen a ztratila vědomí, její ústa se roztáhla v široký úsměv. Věděla, že je konec, konec jejímu trápení. A tak zemřela, dívka, jejímž symbolem byla Hvězda nové naděje.
Neuvěřitelné štěstí
(napsáno v roce 2004 ještě na základce)
„Už toho mám dost. Ty knížky jsou moje a nikdo mi je nebude brát. Rozuměli jste?“ zařvala Karča na celý dětský domov a bouchla dveřmi svého pokoje. Za chvíli se ozvalo zaklepání. „Můžu dál?“ to byla Veronika, jedna z vychovatelek, která se starala o Karolínu. Přišla do dětského domova před 6ti lety a natolik se jí zde zalíbilo, že už neměla to srdce odejít. Rok po jejím nástupu přivezli do domova 9-ti letou holčičku Karolínku, kterou týrala vlastní matka. Otec, ten ji nadevše miloval, ale matka jí opovrhovala už od doby, kdy se narodila. Když bylo Karolínce 8 let, zemřel jí táta a tím pro ní začalo drsné období. Matka, která jí od narození ubližovala pouze slovně, přešla k fyzickému násilí. Až po roce týrání si Karolininého stavu všimla učitelka ve škole. Ihned to ohlásila na policii a Karolínku do 14 – ti dnů převezli do dětského domova, kde žije doteď.
„Karčo, můžu dovnitř?“ zopakovala Veronika svou otázku, neboť na první nedostala odpověď. Karča seděla s nohama pod bradou na posteli a naštvaně křikla: „Ne, nemůžeš a už mě neotravujte!“ Tento týden to bylo už potřetí, kdy si mladší děti bez dovolení půjčily z Karčina pokoje její knížky. Knihy byly pro Karču něčím svatým, dostávala je od tatínka, ještě když byla malá, a tak nebylo divu, že je nechtěla nikomu půjčovat.
Dveře se s vrzáním otevřely a vešla Veronika, vůbec nebrala v úvah, co jí Karča řekla, sedla si vedle ní a objala ji kolem pasu. „Karčo, vím, co pro tebe ty knihy znamenají. Ale přece je můžeš ostatním půjčit.“ „Ne, to teda nemůžu, jsou moje a nikomu je dávat nebudu,“ odvětila stále naštvaně Karča. Veronika vzdychla a pokračovala dál „Já jsem neříkala DÁT, ale PŮJČIT, však oni ti ty knížky nezničí. Nemohla by sis to rozmyslet? Jakmile si jim je vzala, začaly vřískat a nechtějí přestat.“ „Máš pravdu, to bych nemohla, ať si vřískaj dál a ty běž pryč, musím se učit.“ Veronika vstala, zakývala hlavou, že to nechápe a odešla. Kdyby nebyla jen tak tvrdohlavá, říkala si pro sebe. Když přišla, byla taková zakřiknutá, ale po oslavě svých 10.narozenin dostala vlastní pokoj a celá se změnila. Začala se chovat rozpustile a tvrdohlavě. Její sociální pracovnice byla na pokraji zhroucení. 3 měsíce po jejích 10.narozeninách se objevil mladý pár, který nemohl mít děti a rozhodl se pro adopci. Podle fotek si vybrali Karču, už v desíti letech měla husté, dlouhé kudrnaté rusé vlasy, obrovské zelené oči a zkroucené černé řasy. Dohodli se, že si jí vezmou na víkend; když jí v neděli přiváželi, byli pevně rozhodnuti, že si místo dítěte pořídí raději psa. Během následujících 4 let se o Karolínu zajímalo spoustu bezdětných párů, ale při bližším seznámení to vzdali.
Karča seděla na posteli a zlobila se sama na sebe. Její výbuch byl naprosto z jiné příčiny, než si mysleli ostatní. Sice jí naštvalo, že si Anička s Milanem dovolili vlézt do jejího pokoje a bez dovolení si půjčili knihy, ale více, mnohem více jí rozrušili události ve škole. Když šla do páté třídy, objevila se ve škole nová učitelka angličtiny. Bylo jí 30 let a Karča si jí velice oblíbila, proto se také změnilo její chování. Andrea Malinová, tak se nová učitelka jmenovala, učila Karču 4 roky od 5.třídy, ale teď, když šla Karolína do devítky (celé prázdniny se těšila na svou učitelku), slečna učitelka Malinová ve škole nebyla. Karča si zprvu myslela, že je nemocná, ale pak se dozvěděla, že slečna Andrea odešla a ani neuvedla důvod. Byla na ni strašně naštvaná. Její odchod brala jako zradu. „Co budu dělat?“ říkala si pro sebe „Slečna Andrea byla jediná osoba po tatínkovi, kterou jsem měla doopravdy ráda.“ Najednou prudce vyskočila z postele a vykřikla: „Zapomenu na ní, když mohla ona na mě, tak můžu i já na ní.“ Vzala z knihovničky 2 knížky, ty které před necelými deseti minutami zabavila dětem a šla jim je dolů zanést.
V herně bylo jako vždy rušno. Kazeťák hrál na plné pecky, televize taktéž, děti se tu honili, pokřikovali na sebe, tančili, dívali se na televizi a Anička s Milanem stále ještě vřískali. Karča k nim přistoupila a podala jim knížky: „Tady to máte, ale příště se zeptáte!“ „Ano“ ozvalo se dvojhlasně a dvě hlavy se ponořily do říše fantazie. Karča si to namířila do kanceláře ředitelky. Sice zaklepala, ale už nečekala na vyzvání a vtrhla dovnitř. „Musím s váma mluvit.“ Tmavovlasá žena středního věku se pousmála a promluvila neobvykle uklidňujícím hlasem: „Jen se posaď, tady jsi vždy vítána,“ Karča poslechla a posadila se do semišového křesla. „Mám pro tebe zprávu, která tě určitě nepotěší, ale promluvit sis přišla ty, tak povídej; jaký máš problém?“ vyzvala Karču. Ta ani nezaváhala a řekla: „Chci rodiče, sice jsem prohlašovala, že chci zůstat tady, ale rozmyslela jsem si to. Můžete to zařídit?“ Ředitelka na ní zprvu koukala vyjeveně, poté udiveně a nakonec se zasmála: „Karolíno, uvědomuješ si, o co vlastně žádáš? Může to ovlivnit celý tvůj budoucí život!“ zeptala se ředitelka a pozorovala Karču, jakým způsobem zareaguje. Ta se tvářila rozhodně a jasně odpověděla: „Chci rodiče a to co nejdřív, jediná podmínka je, aby nebyli starší jak 40 let. S důchodcema žít nebudu. “ Ředitelka ještě pořád nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela, ale pak řekla: „Možná se ti to bude zdát neuvěřitelné, ale před týdnem jsem mluvila s jednou slečnou, může jí být tak 35 let, a ta se o tebe zajímala. Moc by si přála být tvou matkou, jde jen o to, jestli budeš souhlasit.“ Karča bez jakéhokoli zaváhání pronesla: „Souhlasím, kdy si pro mě přijde?“ „Zařídím, aby to bylo co nejdříve, teď už ,můžeš jít.“ „Naschle“ rozloučila se Karča a zavřela za s sebou dveře. Jakmile Karolína odešla, ředitelka se dala do zařizování. Obvolala budoucí matku, sociální úřad i agenturu, která se starala o adopci dětí v co nejrychlejším čase. Do hodiny věděla, že za 14 dní si pro Karolínku přijede matka a sestra její budoucí maminky.
Po 14 dnech
„Kdo má moje knížky? Neviděl někdo můj fialový balón? A kde mám polštář? Nevzal mi někdo můj medvědí polštář?“ Karča si už od včerejšího dne balila věci, stále něco nemohla najít a byla moc nervózní. Přesně v jednu si pro ni mají přijet. Karča byla šťastná, ale taky se hodně bála. Když poobědvala a blížila se hodina H, šla naposledy do svého pokoje. Sedla si na postel a vzpomínala na necelých uplynulých 6 let, které tady prožila. Na karnevaly, vodní bitky, narozeninové oslavy, nedělní výlety, Vánoce, na to vše měla nádherné vzpomínky a odnášela si s sebou i hromadu fotek. Najednou uslyšela zatroubení auta. „Ahoj můj pokoji, mám tě ráda,“ řekla a běžela dolů po schodech. V hale stály dvě ženy, obě měly delší medové vlasy a veselý úsměv, jedna byla starší a druhá vyšší. „Dobrý den,“ pozdravila a popošla k nim. „Ahoj, já budu tvá teta,“ujala se slova ta mladší a vyšší, „a tohle bude tvá babička.“ Její nová babička k ní přistoupila objala jí. „Jsi moc hezké děvče, Karolínko. Doufám, že spolu budeme dobře vycházet.“ „Určitě ... jste moc prima,“odvětila Karča a loučila se se všemi dětmi a vychovatelkami. Všichni jí popřáli hodně štěstí a Veronika jí dala malého plyšového medvídka: „Bude se mi po tobě stýskat,“ řekla a dala Karče pusu na rozloučenou.
„Tak jdeme?“ zeptala se Karčina teta a všechny tři šly k autu. „Mám si sednout dozadu, teto?“ „Jo, ale neříkej mi teto, jsem Sabina.“ „Tak fajn, Sabi“ řekla Karča a uvelebila se na zadním sedadle. Auto se rozjelo a babička se začala Karči ptát: „Už se těšíš na maminku?“ „Jo, ale ani nevím, jak se jmenuje.“ „Však ona ti to řekne sama. Co nejraději jíš?“ „Žampiónovou pizzu a taky čokoládu.“ Babička se usmála a pokračovala: „Ty máš ráda knížky, že?“ „Ano, moc, mám jich spoustu od tatínka.“ „Tak to se ti bude líbit můj dárek.“ „Nemusela jste mi kupovat dárek.“ Od volantu se ozvala Sabina: „To moje sestra nevěděla, máš jich doma celou kupu a ode mě samozřejmě taky.“ „A proč pro mě vlastně nepřijela?“ zeptala se Karča, aby zakryla jak se červená, protože to, že jí koupily dárky, jí moc potěšilo. Babička se ujala odpovědi: „Ona chtěla, aby to bylo překvapení, Karolínko.“ A teta Sabina dodala: „Už se na tebe ale moc těší, pořád o tobě povídá.“
Auto zastavilo před hezkým domkem. „Tak vystupovat, konečná,“ křikla Sabina. Všechny tři vystoupily a babička už odemykala dveře. „Drahoušku, jsme tady, pojď se na tu berušku podívat!“ zavolala do domu. Vešly dovnitř, zuly se a šly do obývacího pokoje. „No tak, ségra kde si?“ ozvala se Sabina, zvědavá, jak Karča zareaguje až uvidí svou novou maminku. Karča zvědavě koukala ke dveřím, které vedly dál do domu, když se v nich najednou objevila důvěrně známá osoba. Karolíně se objevily mžitky před očima, zalapala po dechu a sesula se k zemi – omdlela. Ta žena, nebyl nikdo jiný než Karčina drahá učitelka – Andrea Malinová. Ani jedna z dospělých žen nemohla tušit, co se Karče prohnalo hlavou před tím, než omdlela. „Milovaná a zároveň nenáviděná osoba se stala její matkou“. Všechny tři k ní přiskočily, zvedly jí a odnesly do pokoje, kde jí položily na postel. „Andy, vůbec by mě nenapadlo, že takhle zareaguje,“ ozvala se do ticha Sabina. „To mě taky ne,“odpověděla jí Andrea. „Co budeme dělat?“zeptala se nešťastně babička. „Nechte mě s ní o samotě, až se probere, určitě bude v šoku,“ řekla Andrea a Sabina s babičkou odešly do kuchyně. Andy poplácala Karču po tvářích a ta se po chvíli probrala. „To snad není pravda,“vydechla a po tvářích jí začaly stékat slzy. Andrea se na ní něžně usmála, utřela jí vlhké tváře a řekla: „Mám tě moc ráda, Karolínko, chtěla jsem být tvou mámou, a tak jsem musela přestoupit na jinou školu. Odpustíš mi to? Chci být tvá máma, nikoho nemám ráda, tak jako tebe.“ Teď už plakala i Andy. Karča se pod uslzeným obličejem usmála a řekla: „Chci abys byla má máma.“ Andrea Karolínku objala a ta zašeptala: „Mám tě moc ráda, mami.“
Nemesis
(napsáno v lednu 2005)
Měsíční svit ozařoval její bělostnou kůži. Byla až nepřirozeně bledá. Ležela na zádech a její oči byly zavřené. Jedna její dlouhá štíhlá ruka ležela svisle podél těla. Druhou svíral ve své dlani vytáhlý mladík, sedící vedle dívčina lože. Pevně jí držel za ruku, jeho oči byly rovněž zavřené, ale po tvářích se mu kutálely obrovské slzy. Dívka, ležíc na posteli, byla opravdu nádherná, dlouhé ebenové vlasy jí spadaly až k pasu, čelo měla vysoké a ústa plná, do ruda zbarvená. Byla tak krásná a přesto,...před necelou hodinou vydechla naposledy. Chlapec sedící vedle ní se stal příčinou ke skončení jejího života.
...
Byl první dubnový den a Nemesis se procházela se svým malým psíkem po parku. Argos kolem ní pobíhal a šťastně vrtěl ocáskem. Nemesis si užívala nádherného dne a myslela na svou životního lásku – na Memfise. Memfis byl vytáhlý mladík s kaštanovou kšticí na hlavě a veselýma očima. Jeho pokožka byla lehce snědá, v čemž byl pravým opakem Nemesis. Její bělostná kůže se dala srovnávat s barvou sněhu. Nemesis si vybavila Memfisovo včerejší vyznání a zahřálo ji u srdce. S láskou se podívala na stříbrný prstýnek s blyštivým kamínkem, který zdobil její prsteníček na levé ruce. „Ach jak ho miluju“, pomyslela se a vybavily se jí jeho vroucí polibky. Nemesis byla tak šťastná, že se rozkošnicky roztančila na chodníku v parku a Argos kolem ní skákal jako pominutý. Na cestě domů se ještě potřebovala stavit v obchodě pro něco na zub.
...
Chlapec otevřel oči a dívčinu dlaň, kterou svíral ve své, položil podél jejího těla. Vztáhl ruku a pohladil dívku po lesklých vlasech. Jeho oči se stále zalévaly slzami. Naklonil se nad tělo a přitiskl své rty na její. Byly studené jako led. Přesto se chlapec nedal odradit a líbal její ústa.
...
Nemesis šla vesele s taškou plnou dobrot domů a vedle ní poskakoval Argos. Najednou uslyšela povědomý hlas. „...no, samozřejmě, že si ta nejkrásnější dívka na světě.“ Nemesis se otočila za hlasem a ztuhla. Po druhé straně cesty šel její milovaný Memfis a koketoval s jakousi plavovlasou dívkou. Nemesis jako ve snu pozorovala jejich škádlení. Její Memfis držel tu dívku kolem pasu a ta se laškovně smála. Když jí vtiskl polibek do vlasů, Nemesis se zalily oči slzami. Rychle doběhla domů a zamkla se. Vytáhla dopisní papír a napsala dopis. Ten položila na stůl a zamířila do koupelny. Vytáhla všechny léky, které domy našla a naráz je spolykala. Poté se převlékla do svých oblíbených šatů a ulehla na postel.
...
Chlapcův pohled se zarazil u stolu. Vstal od dívčina těla a přešel přes pokoj. Vzal do ruky dopis adresovaný jemu a třesoucíma se rukama ho otevřel.
„Milovaný Memfisi, byl si jediným mužem v mém životě, kterého jsem milovala celou svou duší. Darovala jsem ti své srdce a totéž očekávala od tebe. Ale dnes...dnes jsem tě viděla s jakousi plavovlasou dívčinou. Přeji vám mnoho šťestí, když jsi nechtěl být šťastný se mnou, doufám, že s ní budeš. Navždy sbohem Tvá milující Nemesis"
Chlapec se rozplakal ještě více. Padl na kolena a bušil svou hlavou o stěnu. Pak se nešťastně podíval na dívčí mrtvé tělo – na tělo Nemesis a srdcervoucím hlasem řekl: „Ta plavovláska byla má sestra.“