Život není fér, tak proč by ten můj měl být?
Musím si na chvíli odpočinout, protože hrozí nebezpečí, že bych usnula únavou a nic se nenaučila. Zítra mě čeká první zápočtový test.*
* první zápočet jsem měla ve čtvrtek. Dostali jsme ho za esej. Přinesla jsem index profesorovi a raději měla držet jazyk za zuby. "Jste můj první," vypadlo ze mě, profesor pozvedl obočí, usmál se a odpověděl: "To je téměř na oslavu." JO, měla bych mlčet, ale angelito and his knights mě zcela zdegenerovali. Dvojsmysly jsou u nich na denním pořádku.
Zítra teda píšu test. Celé dopoledne a většinu odpoledne jsem věnovala přepisování Libuščiných zápisků. Byla jsem totiž tak líná, že jsem na přednášky nechodila. Ještě mi zbývá se všechno naučit. Ale to později. je teprve pět ...
Taneční
Mi hermana rubia měla šlusku. Půjčené svatební šaty, protože tak to nařídila taneční škola. Účes od kadeřnice. Během tanečních jí mamka pořídila TROJE šaty a kurz zaplatila. A na její závěrečnou jsme samozřejmě musely jít. Mamka si zařídila kratší ranní a koupila si něco na sebe.
A teď moje taneční ... platila jsem si je sama, neboť mi mamka řekla, že jsou příliš drahé. Dostala jsem JEDNY šaty, které jsem měla jak na půlce, tak na šlusce. K vínovým šatům jsem měla béžové boty, protože "druhé boty ti nekoupím" - řekla mamka. Účes jsem neměla, nic na krk, na šlusku nikdo nepřišel, protože mamka: "nemám nic na sebe a musím do práce."
Co dodat ...
A teď se můžou obě přetrhnout. Prý: "Až bude plesová sezóna, tak ti koupím nové šaty a necháš si udělat účes u kadeřnice." Jo, jasně, plesová sezóna ... co moje taneční? Ten krátký úsek života, který se mi dnes zdá důležitý. Moment, kdy si každá holka přeje vypadat jako princezna. Chvíle, kterou zažije jen jednou za život a nic ji nedokáže nahradit. Tak na nic takového já vzpomínat nemůžu, protože NIC takového jsem nezažila. Však proč taky? Vždyť to jsou jenom taneční a já přece nemám žádné sny ...
Možná to je ten důvod, proč si "hraju" na princeznu. A možná ne. Mám sny a netuším, jestli se vyplní. Nezáleží totiž na mně. Není to snadné, když je váš osud v rukou jiných ... Možná bych se měla zeptat, co bude poté, až lekce tance skončí. A pak už budu vědět, na čem jsem. Jenže ... chci to vědět právě teď?
Ráda bych psala více optimističteji, jenže náladu na psaní mám právě v takovýchto momentech. Však má Veri pravdu, že si člověk pořád jen stěžuje a stěžuje. Snažím se nahlížet na svět z té lepší strany. Ale nemám dostatečnou sílu na to, abych se tvářila šťastně po celý čas. A vlastně taková být ani nechci. Neustále pozitivně naladění lidé jsou většinou šílené naivky. A já tak nesnáším tu tupou naivitu, která kolem mě raší jako po dešti.
Viva la Navidad! S jedním dárkem v kapse a časovým deficitem se opravdu velmi těším na svátky "klidu a míru". A už raději končím, abych vás tím svým pesimistickým sarkasmem neotrávila k smrti.
