Zamyšlení nad vztahy
Kdybych si nebyla jistá, že vztah nemá budoucnost, nikdy bych do něj nešla. Překvapuje mě, kolik lidí kolem mě smýšlí úplně jinak. A když mi dnes Eveli řekla, že jsem jako z devatenáctého století, zamyslela jsem se nad tím, jestli vážně nejsem úplně mimo. Jestli třeba nemám na nose růžové brýle.
A pak jsem mluvila s Lukášem, Adélčiným stepařem. Ten mě ujistil, že on by po vyznání typu "chci s tebou zůstat do konce života" určitě nevzal nohy na ramena a že se bojí, že by vztah nemusel vyjít, a proto se ze všech sil snaží, aby se nic nepokazilo. Přesně tak! Tohle je ten správný přístup. A takhle by to být mělo. Tak co se sakra děje s těma ostatníma. Čeho se všichni tak moc bojí? Odpovědnosti?!
Nemohla jsem si pomoct a musela jsem to opět vytáhnout na světlo. Opravdu mě udivuje to lidské smýšlení. Cožpak není smyslem života láska? Věčná láska? Jsem strašně zmatená. Vůbec nevím, co si mám teď myslet. Samozřejmě se po první špatné zkušenosti nehodlám vzdát svých ideálů, ale ptám se sama sebe, jestli je to v dnešním světě vůbec možné. Existuje více Lukášů?
A bude ten, do kterého se zamiluju příště ten pravý? ...















