Zákeřné mrchy
Miluju lidi. Což je zřejmě můj kámen úrazu. Jednou na to zákonitě musím doplatit.
Nesnáším lidi. Podkopávají nohy a vědomě ubližují.
Co se zase snažím říct? Vlastně, není to vůbec nic důležitého (pro mě ale ANO). Jen se mi právě dnes jedna HOLKA (= zákeřná mrcha) pokusila ukrást angelita. Přesně tak! Člověk si užívá naprosto pohodový den plný angličtiny, celý rozjařený přijde domů z tanců a pak mu jeho láska volá, že už nikdy nepůjde nikam s nikým, kdo má nekalé úmysly. Angelito si totiž píše snad s milionem lidí. Proč ne? Já taky. Občas s nima někam jde. Proč ne? Jsem sice žárlivá, ale jsou to KAMARÁDI. Až dnes ... ta holka po něm normálně vyjela. Prý šli do čajky. Popovídat si. Jenže pak mu ta HOLKA začala dělat návrhy. Přestože věděla, že angelito někoho (tím myslím sebe, že jo) má a nehodlá na tom nic měnit. Goodness!
Chápete to? No zřejmě ano. Ale já NE! Žiju si ve svém naivním světě a předpokládám, že když je někdy zadaný, tak je prostě zadaný a tečka. Jak vidíte, existují zákařné mrchy. Nebo jsem snad žárlivý paranoidní magor?! Jsem jediná, kdo by se takhle nikdy nezachoval?!
Tvářím se normálně, usmívám se stále stejně, dokonce i gestikuluju, jako bych byla zcela ok. Ale uvnitř mě se to pěkně mele. Jsem naštvaná. Na tu mrchu zákeřnou. Ona je dokonalým příkladem, na kterém můžu demonstrovat svou nedůvěru k lidem. Cožpak je "přes mrtvoly" novodobé motto? Kde to probůh žijeme?!!!
Angelito se otočil a odešel. A dalo-by-se říci že téměř šokovaný mi to po telefonu pověděl. Tímto způsobem se rozvedli mí rodičové. Otec se nedokázal otočit a odejít. Po devíti letech manželství. Proč se bojím lidí? Protože vím, co všechno můžou způsobit. Přesto věřím v lásku a ve své blízké.
