Vděčná nevděčnice
A najednou máte pocit, že vám nepomůže nic jiného než utéct se schovat do přírody, vyskákat se a vykřičet všechnu vaši prázdnotu. Třeba pak zmizí ...
Není nic živočišnějšího než slovenská Hrdza, která mi den po dni svou energií dává zapomenout. Že nežiju tak, jak jsem si vysnila. Že sny ... sny nejsou nic, pokud nemáte prostředky k jejich splnění. Teď si až zoufale přeju mít dost peněz na to, abych mohla utéct. A ne pouze z města, z republiky, ale z Evropy ... chci zmizet v místech, která mě naučí vážit si věcí, které mám. Která jsou natolik pustá, abych se mohla stát poutníkem ve své vlastní duši. Abych pochopila. A změnila svou podstatu.
V mém životě se objevila Zuzka cestovatelka. Napsala mi třístránkový email, a přestože ji vůbec neznám, cítím, že můžeme obohatit jedna druhou. Já moc ráda obohacuju :o) Nabízí se otázka, která mi v hlavě rotuje už několik měsíců. Posílá mi osud všechny ty báječné človíky (počínaje motýlím Zuzíkem, knihomolkou Stelou, spřízněnou dušičkou Žandou a snad NE konče Zuzou cestovatelkou), aby mi ukázal, že i bez chlapa se dá žít? Že můj život může být stejně naplněný a emočně bohatý? Aby mi nahradil ztrátu lásky, pro kterou jsem dýchala? Aby mi tím ukázal, že už se nikdy nemám tak bezmezně vázat?
