Trabajo, trabajas, trabajamos
Vydělávat se musí. Pokud se chce člověk bavit a utrácet miliony po čajovnách /umím perfektně říkat "to je dobré"/ a není zrovna Rockefeller, práce je pro něj nezbytná. A tak hledám a jsem schopná vzít cokoliv, co se mi vejde do rozvrhu. Třeba včera jsem si hrála na kamelota. Udivilo mě, kolik lidí ani netuší, kdo to takový kamelot je. Takže pro nevědoucí, kamelot je roznašeč novin. Ano, přesně ten týpek, který postává kolem páté ranní a třetí odpolední u autobusových zastávek a rozdává Metro.
Vyfasovala jsem žlutou bundu. Velikost M. Až ke kolenům. Ve výloze pizzerie jsem zjistila, že mi žlutá sluší a bunda působí jako sportovní. Fajn, aspoň se nemusím stydět. Pán, který mi měl přivést noviny, se zdržel asi patnáct minut. Po příjezdu ani nepozdravil, předal čtyři balíky novin, podepsal lejstro a zmizel. Bezva a co jako teď, blýsklo mi hlavou. Tak jsem rozvázala jden balík, přes ruku přehodila část a se slovy "prosím" a "dobrý den" vrážela noviny do rukou kolemjdoucích. Po prvním balíku jsem se přesunula na strategické místo = východ z tramvajové zastávky. Potkala jsem jenom jednoho nepříjemného chlapa, který chtěl, ať jdu zavázet jinam. Milou bábinku, která si vzala troje noviny "to mám pro sousedky" a pána, který se nabídl, že část novin rozdá ve svém domě. Po třech hodinách jsem necítila šlapky. Hold pořídit si zimní boty bez kožíšku byl opravdu blbý nápad. Jakmile jsem vrazila poslední troje noviny drzým studentíkům, vydala jsem se domů pro skripta a pak do školy. Promrzlá, unavená a totálně vyšťavená.
Dneska jsem v pohodě. Jen necítím levou ruku. Včetně předloktí, lokte i ramena. Ale usmívám se s pocitem, že mi na účet přijde 220 korun. Sladká ironie :o)
Příští neděli mám noční inventuru. Přece nemůže být každá práce tak hrozná!
Proč žádná jazykovka nechce studentku anglistiky bez CAE, když je zřejmé, že ta studentka CAE nepotřebuje, jelikož hodlá získat státnici?! A proč je má angličtina tak chabá? Právě čtu knihu ve staroangličtině a nezvládá ji ani Oxfordský slovník.
Je skoro jedenáct a já nemůžu usnout. Musím myslet na šaty, které budeme zítra šít se ségrou. Na ples, na který půjdeme s angelitem. Na úkoly, které chci vyřešit během víkendu. Na dárek, který vymýšlíme Pavlovi. A na tance, které už jsou za dveřmi. Mona si opět bude hrát na princeznu :o* A jelikož se mi podařilo přesvědčit Romana a Kristu, tak zřejmě nevyjdeme ze smíchu. A všechno bude zase krásný!
Jsem šťastná, protože jsem zamilovaná a mám báječné přátele. Ale stejně pořád něco postrádám.
