Tož tak
Jak už jsem psala v komentáři Aranael a Stele, mám ze státnice podezřele dobrý pocit (to ale obvykle znamená, že to dopadne hůř než hrozně). Neztrácím ale naději. V gramatické části jsem využila nabízených možností (slovník) a domnívám se, že většinu bych měla mít dobře. Esej mě srazí asi hodně dolů, přestože jsem si vybrala lehké téma Mis deportes favoritos (mé oblíbené sporty), 350 slov jsem přesáhla asi o dvacet, použila tři minulé časy a držela se osnovy. Úroveň B2 je mi ale veeelice vzdálená. Poslech měl tři části, jedna z nich byla naprosto příšerná. Celkově to vidím asi tak, že čtyřka je jistá a trojka by mě překvapila ... jaké štěstí, že i se čtyřkou můžu k ústní ... jaká smůla, že bez bakalářky stejně nepůjdu nikam.
Překvapila mě ségra, která má stejný problém jako já. Chudák holka, v osmnácti to vůbec není fér. Na druhou stranu se poučí dřív než já a nebude dělat kraviny, nebude se ponižovat a uvědomí si svou cenu. Zatím váhá. Nedokážeme si poradit ani jedna. Prokletí Raků ...
Z cesty, která nikam nevede, je lepší sejít ... ale ty vzdušný zámky na druhým konci nám to občas nechtějí dovolit. Kéž by růžové brýle šly sundat snadněji. Kéž by víra nebyla tak silná ... a já pořád tvrdím, že víra je největší zlo!
No prostě musím odstátnicovat. Pak uvidíme, kam povedou mé (stále ještě váhavé) kroky ... třeba si k té kostkované minisukni a modrým silonkám pořídím ještě velký černý brýle, co jsem viděla v Miláně, nechám si obarvit vlasy na zrz a vyrovnám si je žehličkou. Hlavně, že mi neschází fantasie ...
V příštím životě chci být bezcitná mrcha! A taky pořádně bohatá! Teď už to asi nestihnu :D
Přítomnost počítače s přístupem k internetu značně komplikuje mé snahy o udržení koncentrace nad ďábelským opusem, jenž se dožaduje rychlého a kvalitního sepsání v rekodním čase za nezmenšující se (naopak rostoucí) nechuti cokoliv psát.
Jeden z důvodů, proč nemůžu bydlet doma.
Začíná mě děsit mé nihilistické smýšlení. Jakmile člověk ztratí v životě smysl, už by vlastně mohl přejít na druhý břeh, ne? Přece se tu nebude jen tak poflakovat. Číst tu část Hodin, kde umírá Richard, je vážně kruté. A nepomáhá mi ani Clarissino nadšení ze života. Ach Michaele, proč mi to děláš?!
A mám deset anglických knih od Paola Coelha! Měsíc knihy nemohl zůstat nepovšimnut. Vyšplhala jsem se asi na 14 koupených kousků. Ale přečetla jsem jen Paní D. a znovu se do ní zamilovala. Tentokrát ještě vášnivěji. Chci umět psát jako Virginie.
Zdá se, že se ke mně vrací má dávno ulítlá Múza. Čtu po sobě, co jsem napsala, a mám radost ze svých metafor a pěkně stavěných vět. Není to sice žádná sláva, ale lepší než-li nic. To je asi tím zoufalstvím. Už zase ztrácím chuť k jídlu. A nevidím v ničem smysl. Don't be afraid ... let's face it, Mona!
