Sto roků samoty - Gabriel García Márquez
Překonala jsem své obavy a přečetla nejprofláklejší knihu nejznámějšího latinsko-amerického spisovatele. Jelikož jsem se o tom už zmiňovala, i nečtenářům musí být jasné, že jsem přelouskala Sto roků samoty od G.G.Márqueze (jehož jméno jsem se už konečně naučila psát správně - hold přízvuky nejsou kamarádi). Už ani nevím, kdo všechno mě od knihy odrazoval (dlouhé, spletité, spousta jmen,...). Ztratila jsem tak spoustu času v nevědomí, jak báječnou knihu doma mám. Ležela na poličce 2 a půl roku.
Márquez mě dostal (mnohem víc než po Kronice ohlášené smrti). Nemohla jsem se od příběhu odtrhnout a užívala si životní osudy počínaje José Arcadio Buendíou (skloňování cizích jmen .. o tom jsem už slyšela) a konče malým Aurelianem, kterého rozcupovali mravenci. Každá postava měla svůj jedinečný příběh, charakter a smutek v srdci.
Cela kniha je protkaná melancholií a pesimismem. Každý se po svém vyrovnává s jakýmsi nenaplněním svých snů. Podle mě "samota" u Márqueze symbolizuje hledání. Všechny postavy si za něčím jdou, ale jakoby stále hledali "to" Předsádka knihy sice říká, že příběh je o ztrátě přirozenosti a neovlivnitelné cestě ke smrti, ale každý člověk v ní může vidět něco jiného.
Pro mě je Sto roků samoty věčné hledání něčeho, co by zaplnilo díru v srdci. A přestože ve své podstatě pesimistické, svou (navozenou) banálností velmi vtipné.
Čte se lehcem s úsměvem i se zamyšlením.
Ukázky
Ony utajované choutky, v minulosti potlačené pomerančovou šťávou s rebarborou, naráz nezadržitelně propukly, jakmile se rozplakala. Začala znovu jíst hlínu. Poprvé to udělala málem ze zvědavosti, přesvědčena, že její odporná chuť bude nejlepším lékem proti pokušení, a skutečně ji nesnesla v ústech. Vytrvala však, protože po ní toužila víc, a postupně se jí vracely chutě zděděné po předcích, záliba v prvotních nerostech, bezvýhradné uspokojení prapůvodní potravou.
Navíc nebyli s to zbavit mrtvolu pronikavého zápachu po střelném prachu. Nejdřív ji třikrát vydrhli mýdlem a hadrem, třeli ji solí a octem, potpm popelem a citrónem, a nakonec ji naložili do sudu s louhem a nechali ji tam šest hodin. Drhli ji tak usilovně, že tetované ornamenty začaly ztrácet barvu. Nakonec se uchýlili k zoufalému prostředku; přidali k mrtvole pepř, kmín a bobkový list a celý den ji vařili na mírném ohni, to už se však začala rozkládat a museli ji spěšně pohřbít.
