Sentimentální

Když jsem včera asi deset minut po půlnoci koukla na pět vteřin traileru k Sherlockovi, usoudila jsem, že sama se na takový film dívat nemůžu a už vůbec ne po půlnoci. Umřela bych strachy a neusnula bych. Proto jsem mrkla, co SIS postahovala během týdne a vybrala si Sesterstvo putovních kalhot. Dvojku jsem už viděla a moc se mi líbila. Tak jsem s chutí zapnula díl první.

Minimálně třicet minut filmu jsem probrečela jako želva. Jestli jste stejně emočně labilní, romantičtí, přespříliš sentimentální a přecitlivělí (což je vlastně všechno úplně totéž), čeká vás při sledování stejný osud jako mě. Řecký příběh Leny a Costy byl tak moc romantický, že bych v létě chtěla do Řecka, do těch úžasných bílých domečků. Se ještě uvidí, jestli na něco vůbec dokážeme našetřit, když jsme si teď pořídili nové plátno s Šivou na zeď a videokameru.

A mám takovej dojem, že mě Davi asi zabije, jakmile se dozví, že jeho oblíbená flashka vzala za své. Nějakým záhadným způsobem se mi ji podařilo přelomit, když jsem vrazila nohou do počítače. A to mi asi desetkrát připomenul, že na ni mám dávat pozor a neztratit ti. Jó, kdyby zratit ... tak přemýšlím, JAK mu to řeknu. Nejspíš na ni jen tak nezapomene, což by se mi hodilo.