S pozdviženým obočím
... přiznávám, že jsem se opět přesvědčila o tom, že alkohol rozvazuje jazyk a donutí člověka říkat věci, které by si rád nechal pro sebe (či spíše by se o ně rád podělil, ale jaksi nemá odvahu). Díky v mou naivní víru! Věřím totiž, že když řeknu "nech si to pro sebe", dotyčný slib neporuší. Jinak bych totiž byla .. ne přímo v průšvihu, ale v nepříjemné situaci.
Až do pátku jsem prohlašovala, že jsem se nikdy neopila. Jen jsem měla náladu smát se trochu víc než obvykle. V pátek jsem se opila. Z vína a dýmky :D Jak já miluju tuhle kombinaci .. Vína byla trochu víc a prý domácí :D Měla jsem ukázkovou cik-cak chůzi a ze země jsem se zvedala snad půl roku pomocí všech ruk a svalů, které ještě pracovaly. Bylo to neskutečně fajn. Protože jsem si báječně popovídala :o)
A následující dva dny jsem byla jako chodící (leckdy i stojící) nemluvně. Melancholik každým coulem. Nesnáším se. Jestli to bylo počasím, únavou nebo obyčejným nechtěním, to netuším. Byla bych se ale zabila. Proč musím být ten typ člověka, který se postaví mimo ostatní, čumí na stromy a svírá ho úzkost z toho, že nedokáže přijít k lidem a bavit se s nimi?! Tvářím se, že je to porucha osobnosti, ale co má výraz společného s pravdou? ... Odpověď by mě zajímala víc než dost.
Mám teď zřejmě blbé období. Na kamarádky od angelita jsem nikdy nežárlila. Právě proto, že jsou to jenom kamarádky. Jenže pak uvidíte jeden jediný pohled a jelikož jste paranoidní, tak si ho vyložíte tím zaručeně nejhorším možným způsobem a už přemýšlíte, co se to kolem vás děje. A to všechno jen proto, že se bojíte, abyste neztratili svůj smysl života. Bez lásky se žít nedá. A pro mě má láska jen jedno jediné jméno ...
