Půlnoční
Přemýšlím, jak na tom teď vlastně jsem. Pořád je totiž něco, co musím řešit. I kdyby to byla sebevětší blbost. A co mě štve/těší teďka?
Občas se ráno probudím a bolí mě břicho. Připadá mi strašně nafouklý. A to je od tý doby, co jsme se bavili u Honzíka. Připadá mi, jako bych tehdy vypila litry toho jeho drinku, který jsme nazvali Pachando.
Když se na sebe podívám do zrcadla, tak mě štvou vlasy. Zplihlé, divné, plešatějící. Ale když vidím celou postavu /třeba v mé nové sukni/, usmívám se a napodobuju orientální tanečnice. Čím víc to zkouším, tím líp to vypadá. Upřímně, fakt jde hlavně o trénink.
Trochu řeším školu. Bojím se španělštiny. Od počátku zimního semestru jsem se sice zlepšila, ale moc času učení nevěnuju. Měla bych a vážně chci. Jenže lenost převládá a počítač ovládá ...
Tance už jsem řešit přestala. Snad konečně. A doufám /kéž by kéž by kéž by/, že jsem Jaen neunudila k smrti svými kecy a stesky. Chovala jsem se strašně sobecky. Mluvila jen o sobě. A ona poslouchala. Ale už to vážně neřeším. Prostě si jen užívám. Každý moment. Dokud to jde. A já to tak moc miluju :o* /až si sama říkám, jestli je možný se takhle změnit - a ANO, možný to je!/
S angelitem je všechno krásný. Snaží se. Ale občas se vrátí TY vzpomínky. Třeba když jdu na Hrad, vidím ukazatel na Haldu, při návštěvě ZOO. Všechno v sobě něco skrývá. Už jsem ji ale přestala hledat v davu. Vím, že jsem TA jediná, kterou miluje. A kdybych začala pochybovat, nemělo by to smysl. Naivka bláhová prostě věří. A vždycky všem věřit bude.
A víte co? Ten pocit, který mě občas chytal ... ten který říkal: "Něco ti chybí a nevíš, co to je" tak ten zmizel. Zdá se, že nadobro. Tancuju ...
Snažím se ale zahnat jiný pocit. Ten zase říká, že bych se měla poohlédnout po lidech. Chybí mi. Nesobectví a upřímný zájem a "něco" jiného v nich. Neříkám změnit přátele, jen najít další. Jiné.
Lidi jsou teď v depresi a mě to ubíjí.
