Prostě jsem smutná
Bojí se mě, že mi stále ještě nenapsal? Myšlení mužů je na hony vzdálené tomu našemu. Někdy bych chtěla pochopit, co se to v té jejich hlavě děje. Přála bych si být skutečný empatik. Snad abych dokázala zabránit tomu, co se stalo.
Je to tak, pořád to tady je. A já nedokážu vzdorovat. Miluju, nemiluju? Nevím, prostě nevím. Jediné, co cítím je prázdnota. Chybí mi jako kamarád. Člověk, který mě vždycky uměl rozesmát, stát při mně, rozplakat, utěšit a … není to jedno? Všechno je pryč. A ty slzy, které se tehdy neobjevily, teď padají po mých tvářích a já ztrácím zemi pod nohama.
Neměla jsem se hlásit na tu hloupou seznamku. Hned po první schůzce jsem mu chtěla zavolat a všechno mu povědět. Abychom se zasmály spolu. Tak jako vždycky. A on by mi poradil a řekl svůj názor, a pak by se mi smál. A já bych byla naoko uražená, přitom bychom věděli, jak to ten druhý myslí.
Cožpak to musí být úplný konec? Takhle ztratit kamaráda … Nechci být ta, která se ozve první. Jenže, dojde to jemu? To mu nechybím jako kamarádka? Vždyť přece říkal, že rád mě má … jen láska se vytratila.
Říkal, že chce být teď sám. Ale co když ho potkám s jinou?
Možná kdybych „nehledala“ bylo by všechno fajn a já žila s pocitem, že už jsem přetočila list. Nechci dál hledat. Ten, který je pro mě určen, si ke mně jednou cestu najde. A v té době mi už snad při pohledu na cihlový plášť neposkočí srdce .. čím? Netuším. Nevím už vůbec nic. Zase jsem se ztratila. A abych pravdu řekla, nechci hledat cestu …















