Pár písmenek
Opravdu jsem měla v plánu jít se podívat na Den s překladem. Zaujal mě obsah přednášek a workshop na katedře anglistiky byl určitě inspirativní (nejen kvůli složení poroty :D). Přesně tak ... BYL ... odolat volnému dni jsem nedokázala. Ani jsem se nepokusila vzdorovat. Prostě jsem se rozhodla, že si potřebuju trochu oddychnout. Ačkoliv poslední dobou "oddychuju" docela často.
Chtěla jsem poslat svůj překlad. Stejně jako loni. A stejně jako loni jsem si nenašla čas. Kdybych skutečně chtěla, nějaký by se našel. Ale já vlastně teď nechci nic. Přijde mi totiž, že když člověk nic nechce, nemusí brečet nad tím, co nezískal a toužil po tom. No já vím, že je to blbost a zítra s tou myšlenkou už souhlasit nebudu. Ale pro teď si s ní vystačím.
Nedělala jsem nic. Teda, krom cesty do knihovny, kde jsem zaplatila pětikorunovou pokutu. Už měsíc schraňuji Dům duchů a ještě jsem si ani nepřečetla info na předsádce. No ale madame Allende je hlavním aktérem mého referátu, tak jsme si knihu prodloužila a snad se k ní konečně dostanu (HAHA).
Taky jsem vařila. Gnocchi se sýrovou omáčkou a hříbkama. Myslím, že už to není mé nejoblíbenější jídlo. Když něco jíte pořád dokola, přestane vám to chutnat. Samozřejmě kromě čokolády. To je totiž droga a na tu se pěstuje závislost.
Pokusila jsem se něco přeložit do školy. Tentokrát báseň z období Romantismu. Stále ještě mi ta španělština nic neříká. Už abychom byli v současnosti. Úkol do francouzštiny šel opět mimo mě. Není chuť. Není síla.
A pak jsem něco hledala a natrefila na své články z června. Začetla jsem se. A měla z nich radost. Jak já byla šťastná! A taky hloupá a naivní a životem vůbec nepoznamenaná. Trochu mě děsí skutečnost, že mě taková maličkost jako je rozchod tak moc změnila. Z idealisty jsem sklouzla do škatulky realista. A vůbec. Koukám se na svět jinýma očima. A mnohem častěji mám chuť všechny (ANO, úplně všechny) poslat do prdele. A to jenom proto, že teď žiju na jiné planetě a připadá mi, že mě nikdo nedokáže pochopit. Někdo možná jo, ale stoprocentní to nikdy nebude. A hlavně, nejsem teď nikomu středem vesmíru. Což je asi to nejhorší.
Víte, co mě nejvíc štve? Že se jednou zamiluju a zase budu "dýchat jen pro něj." Že zapomenu na všechny kecy, které mi teďka pomáhají a znovu tomu propadnu. A zase si nabiju pusu. Co se musí stát, abych změnila "to" co mám uvnitř?
Chci jet stavět školy do Afriky. A zůstat tam aspoň rok. Třeba pak nebudu řešit takové kraviny jako je studená postel.
