Obrana Sokrata - Platón
Obrana Sokrata je pojata jako řeč, jež měl Sokrates před svými soudci. Je rozčleněna do tří částí. První se odehrává před hlasováním o vině, druhá před hlasováním o trestu a třetí, jakmile se Sokrates dozví, že byl odsouzen k trestu smrti. Obrana není snahou o očištění samotného filosofa, ale spíše o údělu a smyslu filosofa ve společnosti.
V první části se Sokrates obhajuje před nařčeními, která proti něma byla vyřčena. Snaží se soudcům vysvětlit, jak vznikly pomluvy a proč nejsou pravdivé. Vypráví, jak jeho přítel v Delfách položil bohu otázku, kdo je nejmoudřejším člověkem na zemi. A bůh odpověděl, že Sokrates. A tak se Sokrates snažil přijít na důvod, proč by on měl být tím nejmoudřejším, když si moc dobře uvědomoval, že moudrý není. Obcházel všechny moudré ve své zemi a kladl jim otázky, z nichž poznal, že „ti moudří“ o sobě jen prohlašují, že moudří jsou, ačkoliv vůbec neznají odpovědi. Sokrates jim řekl, že vůbec moudří nejsou, a proto si nadělal spoustu nepřátel. Vyptával se tímto způsobem i básníků a řemeslníku a i u nich zjistil, že jsou mylně přesvědčeni o své moudrosti a převaze nad ostatními. Totéž můžeme vidět v dnešní době. Spousta lidí se tváří, že rozumí tomu, čemu se věnují. A pak přijde na věc, je třeba jejich pomoc a skutek utek.
Sokrates byl nařčen mimojiné z toho, že kazil mládež a že nevěřil v bohy. Mladí lidé ho toiž velmi rádi poslouchali. Líbilo se jim naslouchat vyprávění Sokrata, jak zkouší lidi, kteří si o sobě myslí, že jsou moudří a přitom moudří nejsou. A jeho posluchači pak napodobovali jeho konání a tím rozeštvali své rodiče a známé, kteří nedokážíce přijmout svou nedokonalost se uthli na Sokrata a vyčítali mu kazení mládeže. Paralela by se samozřejmě našla i v dnešní době. Vždyť kdo se dokáže smířit s kritikou? Kdo dokáže přijmout fakt, že se mýlil? Kdo přizná, neměl jsem pravdu?
A nevíra v bohy? Sokrates tvrdil, že věří v daimonia, jež byla považována za syny bohů. A osvětlil tak svému žalobci Meletovi, že člověk nemůže nevěřit v bohy, když věří v jejich syny. Vyvrátil vlastně všechna jeho obvinění.
Mluvil i o smrti, které se nebál. Byl totiž přesvědčen, že celý svůj život žil spravedlivě a dobře. Za spravedlnost by se života i vzdal. Přesto však byl odsouzen, neboť jeho smýšlení se neshodovalo se smýšlením soudců a lidí, kterým ukázal, že jejich víra ve vlastní moudrost je jen domnělá.
V druhé části Obrany Sokrates uvažuje nad formou trestu, který by si navrhl. Jelikož je převědčen o své nevině, předkláda návrh, aby byl „živen v prytaneiu“, což je budova, ve které byli hostěni vzácní hosté a muži, již se zasloužili o blaho obce.
Ve třetí části Sokrtes už ví, že je odsouzen k smrti. Myslí si, že kdyby měl více času na obhajobu, soudcové by sami poznali, že je nevinen. Přesto se ale rozsudku nebrání. Smrt pro něj není ničím špatným. Dle něj jsou jen dvě možnosti, jak bude smrt vypadat. Buďto se bude podobat dlouhému spánku, anebo se stane přechodnou stanicí do světa mrtvých, kde se setká se slavnými lidmi, které by tak rád poznal.
