Komentáře: O ztrátách
Navzdory podzimnímu počasí se snažím udržet v optimistické náladě. Nicméně, stávám se pesimistou. Ztrácím svou víru v pohádkový život.... [celý příspěvek]
06.11.2009 08:11
To je právě ono, ta naivní víra... Pořád jsem se nevzdala a strašně bych chtěla přestat cítit, být z kamene, nemyslet... Zapomenout. Ale jak... Kdybych se jen dokázala taky tak přesvědčivě usmívat jako Ty, Mono, jenže přetvařovat jsem se nikdy neuměla. Každý na mě vždycky všecko pozná. Máš pravdu, že to bylo neuvěřitelně silné, jenže jsem se pořád nevzdala myšlenky, že to pořád ještě JE... Nemůžu říct, že se mi zhroutil svět, když život nestojí jenom na vztahu, ale kdyby to tak strašně nebolelo... Musíme prostě doufat a hledat naši spřízněnou duši dál, aby nám mohlo být zase uvnitř dobře ;o) Nesmíme to ale vzdát. Moc děkuju, že se Ti tady můžu z toho vypovídat, i když mi to pomáhá asi jenom částečně. Budu se na Tvůj mejlik moc těšit ;o))
Mona
06.11.2009 07:11
Kdybych něco dodala, mé milé slečny, jen bych se opakovala.
A přesně jak říkáš, Melody, když už člověk přestává věřit, uvědomí si, že tu svou naivní víru stejně nikdy nevzdá. Včera ráno mi bylo neskutečně špatně, ale stejně si toho nikdo nevšiml, protože se umím tak přesvědčivě usmívat. A večer jsem si po icq povídala s kamarádkou a ta mi TAK zvedla náladu, že už jsem opět usínala s úsměvem. (někdy bych se v tom smutku ale chtěl utopit a už prostě nebýt). Káťo, s tím časem ... věřím, že je to pravda, jen se obávám, že živou vzpomínku si člověk ponese až do hrobu. Všechno bylo poprvé, mělo svůj význam a bylo to neuvěřitelně silné a hlavně nové. Když už člověk jednou poznal, jaké to je milovat, nebude nikdy šťastný, dokud to nedostane znovu. A určitě Ti napíšu :o)
05.11.2009 22:11
Po přečtení Tvých řádků, Melody, začínám mít pocit, jako bych se dívala do zrcadla. Přátel mnoho nemám, ale těch málo, kteří jsou se mnou, si neskutečně vážím. Naivita přece není špatná vlastnost... ale i já za ni dost často platím vyšší cenu, než bych čekala - jako se mi to stalo právě teď. Ach, jak nesnáším ztráty milovaných lidí a bolesti...! S tím doufáním to máme taky společné... Už den doufám, že něco bude jinak a že Čas léčí, ale strašně se bojím, že se pletu... Mít koníčky a přátele je krásné a důležité, ale mít koho milovat je ještě důležitější...
Web | melody
05.11.2009 20:11
Nikdy jsem nezapadala do kolektivu, nepatrila jsem mezi vseobecne oblibene lidi. A pak jsem druhy tyden skoly v Ostrave potkala par lidi, mezi ktere jsem proste patrila. Stacil jeden den, abych to vedela, a milovala jsem je za to. Vic, nez jsem smela. Z nich mi zustala uz jenom Zuzanka, ktere vdecim za to, ze jeste funguju. A taky mam ted lidi z latiny, pro ktere bych se pretrhla.
Doma mam keyboard a svuj hlas, miluju zpev stejne, jako ty tanec.
Ale nejak je to porad malo. Taky jsem naivni. Mam tu svou detskou naivitu rada, jen na ni strasne doplacim. A vzdycky, kdyz prestavam verit, se pristihnu, ze ve skutecnosti doufam, ze bude vsechno jinak...
05.11.2009 10:11
Ahoj Moni, my se sice neznáme osobně, ale už nějakou dobu pečlivě čtu tvůj blog. Musím říci, že máme podobné názory a náhledy na život a všecko kolem něj (vztahy, knihy, jazyky apod.). Tvůj dnešní příspěvek o ztrátách mě svým způsobem dojal a dotýká se mě. Vystihla jsi takhle to, co teď čerstvě zažívám a cítím - velikou bolest. Je to ta samá bolest, kvůli které se Ty sama nedokážeš radovat. Tím jsem chtěla jen říci, že máš spolubojovnici, která by stejně jako Ty ráda našla svoje štěstí. Ale abych nepsala tak pochmurně - taky tančím, i když zrovna v tomhle šíleném období nedokážu v tanci ani v ničem jiném najít smysl... Pokud si budeš chtít někdy popovídat, určitě mi napiš na mejl. Řekla bych, že bychom si mohly mít hodně co říct ;o)
Moc Ti držím palečky, abys zase co nejdříve našla radost ze života a těšila se z každého nového dne ;o)
