O ztrátách
Navzdory podzimnímu počasí se snažím udržet v optimistické náladě. Nicméně, stávám se pesimistou. Ztrácím svou víru v pohádkový život. Ztrácím iluze, sny, touhy. Ztrácím všechno, na čem byl postaven můj svět. Přestávám věřit. Má naděje pomalu, ale jistě umírá.
Nic není takové, jaké jsem si myslela. Už nemám sílu bojovat s osudem. Jsem zklamaná snad ze všech oblastí života, které se mě týkají. Vztahy, škola, práce, tanec. Nic prostě není takové, jaké bych to mít chtěla. Že si to dělám sama? Ale kdeže! To je právě to. Věci, které se pokazily, ovlivňují druzí lidí. A já s tím nic nenadělám. Musím se s danou situací smířit anebo se ukousat zoufalstvím. Zatím se smiřuji, ale obávám se, že už to dlouho nevydržím. Je toho příliš.
Nedokážu brečet.
Pokouším se dívat na svět očima těch druhých. A bytostně si uvědomuju, že jsem tak jiná. Že prostě nedokážu změnit svůj styl života jen proto, abych dokázala přežít v té moderní džungli. Nedokážu a ani nechci.
Chtěla bych práci, která by mi nepřipadala jako úplná ztráta času. Která by mě bavila a něco mi do života dala.
Chtěla bych, aby profesoři učili tak, jak by se učit mělo a aby dokázali zaujmout a nadchnout.
Chtěla bych, aby taneční lekce byly tak intenzivní, abych se domů vracela polomrtvá, vyčerpaná, ale uspokojená z totálního vyšťavení. A chtěla bych, abych zas mohla tancovat to, do čeho jsem se zamilovala (jenže, tahle kapitola je už napsaná a prostě tečka).
Chtěla bych milovat a být milována. Najít muže, který by byl zodpovědný, mužný a zároveň skutečně romantický.
Chtěla bych nemožné věci, v které jsem věřila, jenže svět mě učí (a naučil), že jsem příliš bláhová a naivní. Vždycky jsem to věděla, jenže jsem pořád doufala a přála si, aby pohádky existovaly.
Ztrácím svou víru ...
