Nijaká po xté
Za trochu lásky šla bych světa kraj ...
Jsem sobecká, nevděčná, vztahovačná. Nedokážu si vážit toho, co mám. Chci víc. Protože jsem romantik. A už mě nebaví ta připitomělá jarní nálada.
Nedokážu být v pohodě, když vidím, že angelito ztrácí úsměv. Jeho úsměv je jakási jistota. Záruka, že všechno bude dobrý. Bez jistot se všechno sype jako domeček z karet.
A já jsem strašně sobecká. Chci aby se usmíval, když mu není do smíchu. Chci, aby si povídal, když je unavený. Chci aby byl se mnou, když nemá žádné povinnosti. Sobec, sobec, sobec! Vyvolávám v něm pocity viny, i když ta nestvůra jsem vlastně já. Uvědomuju si to moc dobře. A nejhorší je, že bych mu nejraději hned napsala, jak moc ho miluju. Vlastně bych mu to chtěla psát a říkat pořád. Nejde to ale. Musím se ovládat. A nebýt sépie! Nesnažit se být za každou cenu poblíž. Přívažek, ocásek, stíhačka. Já se jen chci starat. Protože miluju.
Milovat znamená být svobodný v láskyplném vztahu. A já se mu snažím dát velký kus svobody.
Za trochu lásky ...
