Nic, co by stálo za přečtení
Možná to bude zimou. Blíží se. Loni jsem byla "pod dohledem" Madame Melancholické a nedokázala jsem se zbavit jejího vlivu. O co šlo? O strach, žárlivost, nepochopení. O co jde letos? O strach, nepochopení a zlobu. Nemůžu říct, že nežárlím. Stále žárlím, ale už trochu jiným způsobem, protože důvěřuju. Teď se spíše zlobím na lidi. Na sobectví, které je ovládá. Na bezostyšné chování bez špetky slitování ...
Chtěla bych s těmi kecy přestat. Jenže to nejde. Je to pořád ve mně a já musím. Nedokážu si pomoct. Slova musí ven a nejlepší cestou je mé písmenkování. Hledám si čtenáře a pochopení. přitakání, whatever. Vlastně ani nevím, co píšu, jen nechám přecházet mé prsty po klávesnici a nemyslím. Říká se tomu volná asociace myšlenek. a já zapisuju všechno, co se mi hromadí v hlavě. je to rychlejší, než kdybych psala na papír. Přesně tak, tím svým bloggováním jsem si zrychlila psaní "na stroji".
Stejně je to všechno nefér. Daří se, daří a pak? Rána do zad. Kůl zapichující se do srdce. A starosti. Zbytečné, zcela zbytečné starosti ... jenže mě to zase zlomilo. Nejsem tak silná, abych se přes to dokázala jen tak přenést. Jsem jenom malá holka, která touží po štěstí. Nepřipouští si překážky a nebezpečenství. Jsem jako ten rak, která se schovává v ulitě. Nevím, jestli bych dokázala bojovat, kdybych musela. Musím věřit v to, že bych to dokázala.
Já jen chci, aby nebyly překážky. Abych nebyla ... abych nebyla co? Vždyť já ani nevím. Když se mě dneska Verča zeptala, co se děje ... téměř jsem se rozbrečela. Pověděla jí tu banální věc a během toho si uvědomila, že nejde o NIC. Vůbec o nic. Jenže já se nezměním. Až se pořádně vybrečím, až mě angelito pořádně obejme, až uplyne nějaká doba, zase bude všechno dobrý. Do té doby mi to bude vrtat hlavou. Zbytečně se budu trápit.
A někdy vážně Jirku obdivuju, jak to se mnou může vydržet. Ufňukaná, přecitlivělá, paranoidní. Stojím za to? Chci věřit, že ano. Protože takováhle nebývám často, jen když přijde Madame Melancholická ... já se mám ráda, o tom nelze pochybovat. Jen žasnu nad trpělivostí mých blízkých. Být na jejich místě, asi bych se brala stejně. Ale určitě bych se nechápala, což ostatně ani ve své vlastní kůži nedokážu.
Chci jít tancovat, pít, bavit se. Jen si užívat a nemyslet na strasti života. Tancovat .... tak moc chci tancovat ... je to jako létání, vznášení se nad zemí. Je to život, který mě osvobozuje.
