Naštvaně/zoufale
O snažení a chtění a splněných snech jsem už psala. Jenže, co je mi to platné, když to vypadá, že to stejně nedopadne. Po dnešní lekci se mě Janka ptala: "Zeptáš se?" a já na to: "Po tom, co jsme dneska slyšely?" Jen kývla. Co víc na to říct.
Abyste pochopili o čem zase píšu ... na tréninku byla dneska ještě Lucka, což je další tanečnička ze skupiny. A se Stáňou si povídaly .. o skupině a tak. A my s Jankou poslouchaly. Význam, dalo-by-se-říci skrytý, řekl jasně, že ta moje touha (snaha, sen, říkejme tomu jakkoliv) touhou zůstane. Taková platonická láska.
Vysvětlovat o čem se bavily není důležité. Jenom teď chápu, že jako začátečník jsem prostě Nikdo. Že bez taneční průpravy jsem vlastně k ničemu a moje sny ... sny, na kterých je postaven můj život ... jsou bláhové a naivní.
Tyhle mé články o tancování a o mém zoufání nikdy nikdo nekomentuje. Asi nevíte, co říct. Asi jste nikdy nezažili podobnou situaci. Ale já je stejně budu psát, protože slova mi aspoň trochu pomáhají.
Sice ještě není všem dnům konec a malá naděje dříme někde v koutku, ale už teď mi přijde, že když někdo po něčem zatouží v pozdějším věku, má zkrátka smůlu. A to SAKRA není fér!
V záloze mám variantu B. Přihlásím se k lukostřelcům a začnu tancovat Flamenco. Kde bezpochyby zjistím totéž, co jsem napsala výše.
A pak skončím u varianty C. Navrátím se ke čtení (i když NEchci), přihlásím se na kurz angličtiny, španělštiny a francouzštiny a budu studovat, studovat a studovat. Žádná akce, žádný pohyb. Pojedu s Erasmem někde na Mars a už se nevrátím, protože to stejně nemá cenu, když se na Zemi nedají plnit sny.
Ale nechci nic vyčítat. Jen mi jasné, že nikdo nechce někoho, kdo prostě nic neumí a nemá na nic talent. Zdám se vám negativistická? Hmm, možná až ta slova uvidím černá na bílém, tak se mi vrazí do hlavy a já je konečně pochopím. Jo, život je skvělej. Jsem k ničemu. Nic neumím. A i mamka mě neustále buzeruje, že jsem jako biolog. Veškeré mé snahy vždycky ztroskotají ...
A pak že lidi nemaj mít deprese.
Nejhorší na tom všem je, že se fakt snažím a moc mě to baví a nepřeju si nic jiného, než v tom pokračovat a nikdy nepřestat. Jako bych už neměla dost polámaný srdce.
