Moje malé dilemátko

Vstřebávám život. Mám toho teď docela "nahusto", přestože mi některé hodiny už skončily a jiné v dohledu nejsou. Nemám důvod padat vysílením na pusu, přesto se mi kolem osmé večerní zavírají oči takovým tím způsobem, že víčka bolí a oči štípou. I o víkendu. Únava materiálu je po necelém půl roce už patrná. Víte, proč existují letní, podzimní, vánoční a jarní prázdniny? Protože "makat hodinu v kanclu" a "věnovat skupině lidí svou plnou pozornost po stejný čas" jsou dvě naprosto odlišné činnosti. Připadám si jako chodící klišé, že něco takového vůbec vypouštím z pusy, resp. z prstů, ale kdo si žádnou pomáhající profesi aspoň na takový rok nezkusil, tak nikdy nepochopí, co je to psychické vyčerpání z práce. V té myšlence je moc do krajnosti jdoucích slov (neříká se jim absolutiva, nebo tak něco?), takže mě nejspíš někdo napadne, že jsem hysterka nebo něco podobnýho.

Stále jsem tedy v módu excited but tired but excited. Střední škola je bezva. Studenti mě fascinují. S kolegy se dovedu skvěle pobavit a zasmát. Po necelých pěti měsících je trochu brzo tvrdit, že jsem do těchto míst měla zabloudit hned po univerzitě a dát tak za pravdu babičce, která mi HNED říkala, abych si našla normální práci od-do, protože běhání po městě mě brzo unaví a nebudu mít čas na svůj osobní život. Jo babi, měla jsi pravdu. Opět jsi měla pravdu. Nicméně, zkušenosti, které jsem po univerzitě nasbírala, mi nikdo nevezme. A o kolik skvělých lidí bych přišla! Kolik úžasných přátel bych nikdy nepoznala! Takže tak.

A čeho se tedy týká mé malé dilemátko? 

Že mám trochu rebelské názory, co se školství týče, víte. Teď nemám pocit, že by mi pravidla svazovala ruce. Učím. Jsem kreativní (pokud nejsem mrtvá únavou). Vzdělávám se. Vytvářím s dětma vztahy (ne proto, že bych měla, ale protože chci a baví mě to a jsem taaakhle zvědavá, žejo). Ale narazila jsem na státní maturitu. To je vám, mí drazí kamarádi, taková číčovina plná šílených pravidel.

Ufff, kde začít...

Přečetla jsem příručku k hodnocení písemných prací. Nabyla jsem dojmu, že se učím nový jazyk. Pokud se chcete naučit správně hodnotit, musíte být tak trochu Sherlock Holmes a lehce matematik. Inspirovat se ostatními pedagogy na Twitteru: koupit si lahev vína, kočku a nejlépe ještě zahradu nebo aspoň balkon. 
Po pečlivějším nastudování všech bodů, podbodů a podpodbodů jsem dospěla k přesvědčení, že to bude easy peasy a pustila se do první eseje, nad kterou jsem strávila hodinu času! Esej měla max.150 slov, jen aby bylo jasno. Zalitovala jsem, že nemám víno, kočku, ani balkon a pustila se do druhé eseje (max 80 slov). Dostala jsem se na půl hodiny. Ale nadšení velmi rychle vyprchalo. 
Druhý den ve škole mi kolegyně řekla, abych neřešila bodování a hodnotila práce subjektivně. 

Nejpodstatnější informace tedy je, že pokud má student práci sebelíp napsanou, nemusí mu být hodnocena, pokud: píše nečitelně, text je příliš krátký, nedodrží slohový útvar nebo téma

Konečně se dostáváme k tomu, co jsem chtěla sdělit. Psala jsem s prvákama formální dopis. V zadání bylo, aby si vybrali jeden z přístrojů ze strany v učebnici (mp3, laptop, atd). Jedna studentka reklamovala zbraň, tzn.projevila až příliš kreativity a její práce by vůbec neměla být hodnocena. Kdybych to nebrala v potaz, dostala by dvojku. Nicméně, podle všech těch pravidel bych to v potaz brát měla. 

A já teď přemítám nad tím, co dělat. Na jednu stranu si myslím, že by se studenti měli naučit dodržovat pravidla (a ta pravidla by samozřejmě měla mít své opodstatnění) a řešit úkoly tak, jak se po nich chce (v tom smyslu, že když píšete formální dopis v reálném životě, asi nezačnete tykačkou), na druhou si zas myslím, že o nic přece nejde a když budu držet na uzdě jejich fantaskní nápady, tak budu zabíjet jejich kreativitu.
Jak to má ta děcka bavit, když se mohou pohybovat jenom mezi mantinely? Zbytek jejího dopisu byl fajn, dodržela vše potřebné k tomu, aby se dopis dal považovat za formální reklamaci. 

To mám z toho, že bych chtěla, aby jednou studenti říkali: Joo, na střední jsme měli prima angličtinářku. Dělali jsme aktuální věci, ze života, mohli jsme blbnout, a proto nás to bavilo!

Měla bych si ujasnit priority... naučit nebo nadchnout? Samozřejmě a ideálně oboje, ale co je víc? Fakt si musím odpovídat, když to cítím od počátku své kariéry pořád stejně? Hodím se já vůbec do toho našeho školství?

24.05.2017 15:36:43
Sdílejte tento příspěvek!
  • Linkuj.cz!
  • Jaggni to!
  • MediaBlog.cz
  • TOPodkazy.cz
  • Bookmarky.cz
  • MojeLinky.sk
  • vybrali.sme.sk
  • Pozrisi.sk
  • Park.sk
  • del.icio.us
  • Digg
  • Facebook
  • Technorati
  • LinkedIn
  • Google Bookmarks

"Stars Can't Shine Without Darkness"

*I'm a DayDreamer and a NightThinker*

Current mission

  • pěstovat láskyplný vztah se svým Beloved
  • číst!!!
  • nadále se vzdělávat :)
  • studovat psychologii
  • učit se kreslit a malovat

Čtu

  • Šachové figurky (May)

Sleduju

  • Broadchurch

Poslouchám

  • své odvážné a sebejisté a neustále se ptající Já
  • druhé
  • VELESU od Tomáše Kočka a jeho Orchestru
  • texty od Michala Horáčka 
  • božsky depresivní Radůzu
  • pohádkovou Anetu Langerovou

Chybí mi

  • jistoty do budoucna
  • těhotenský břicho
  • a samozřejmě mecenáš našeho bohémského způsobu žití

Chtěla bych

  • děti ;)
  • novou knihovnu a šatní skříň
  • být životním nabíječem pro všechny kolem včetně sebe 
  • napsat knihu plnou obrázků a hřejivých slov

LIVING = LOVING for the present moment therefore for EVER

Blog

Archiv

Design by Zeroweb.org | Realizace Szabo-WebDesign.cz