Jak jsem absolutně nesouhlasila
„Já s vámi absolutně nesouhlasím,“ přesně tohle jsem dnes řekla našemu profesorovi britské literatury. Normálně bych asi držela jazyk za zuby, přece jen „nesouhlasit“ s profesorem zavání něčím divným, zakázaným, nepředstavitelným. Alespoň pro mě. Jenže téma, které se dnes rozebíralo, mi prostě nedalo a já začala dialog. Jeden ze dvou :D Už jsem dlouho nebyla takhle aktivní, či spíše nikdy, abych byla přesná.
O co šlo … rozebírali jsme básně od Roberta Burnse, patriotistického skotského básníka slavného především díky své Auld Lang Syne. Šlo o vyznání lásky. Autor srovnával svou milou s růží. Mně to přišlo romantické, většině třídy a samotnému učiteli spíše patetické, nereálné, klišovité, kdo ví jaké ještě. A pak pronesl něco ve stylu, že kdyby mu někdo řekl, že s ním chce být navždy, že by vzal nohy na ramena a pelášil pryč. A ze mě pak vypadla úvodní věta. Protože kdyby MĚ někdo řekl, že se mnou chce být na celý život, … až se skály rozpadnou a písek na poušti se rozvíří … brala bych to za nejhezčí projev lásky. A co, že to je ohrané, že už to vyslovilo miliony lidí. Je to vyznání, romantika, poesie.
Každý z nás je ale jiný a má jiné touhy. Někomu stačí zamilované pohledy, dalšímu dárečky a já prostě potřebuju slyšet, co ten druhý cítí. Těžko říct, jestli to je tím, že se neustále „hrabu“ ve slovech, studuju filologii, píšu blog, čtu víc než ti druzí. Slova jsou pro mě důležitá. A i když se říká, že nejnitrnější pocity slovy vyjádřit nejde (s čím souhlasím), já všechny ty slovní pokusy dokážu ocenit. Zvlášť poesii.
