Já jsem taky mrcha
Nemám ráda, když se lidé neposlouchají. Jeden mluví o koze, druhý o voze. Třeba i několik hodin. Evidentně jim to vůbec nevadí. Hlavně, že pronesou to, co říct chtějí (já, já, já). Efekt a smysl diskuze se vytrácí. Pomalu začínám počítat, s kolika lidmi se ještě dá mluvit "normálně" Snažit se přizpůsobit? Nikdy!
A poslední dobou je to jen horší a horší. Díváte se na své nejbližší a postupem času už začínáte umlkat. Protože si všimnete, že vaše slova se ztrácí v éteru ... že to, co vás kdysi spojovalo, už dávno neexistuje a objevují se propasti. A někdy i vy sami napomůžete jejich prohloubení. Chuť naslouchat už není samozřejmost /byla někdy?/
Můžou být sebevíc hodní a obětovat se pro vás. Ale když chybí most, přes řeku je těžké se dostat.
Mrzí mě, že na některé své přátele nemám tolik času, kolik bych chtěla. Mrzí mě, že oni ho nemají na mě. Mrzí mě, že mosty se bortí. Už to není "všichni za jednoho" ale "každý za sebe" ... je to tím, že dospíváme? ... že získáváme zodpovědnost? ... že už víme, co to znamená "muset"?















