slečna Kejsy

Tož uvedla jsem tu naši dovolenku fajně, co? Teď jste určitě strašlivě zvědaví, co jsem to proboha těch osm dní na jihu prováděli a jak se nám podařilo přežít a vrátit se vcelku domů.

Den přecházející prvnímu ...
... kolem deváté večerní nasedáme do vláčku s krosnama na zádech, v letním oblečení (v Řecku bude přece teplo) a míříme do Prahy. Na nádraží nas zastaví cizinka špatně mluvící anglicky a snaží se nám vnutit dvě jízdenky na mhd, které už jsou cvaklé a platí ještě několik hodin. Poté, co se nám podařilo odhadnout její úmysl, jsme s úsměvem přijali a zadáče se svezli busem až na Ruzyni (a předtím má maličkost samozřejmě umrzla na autobusové zastávce). 

Den první ... 
... po čtyřech hodinách na letišti (kdy jsem se zabavila čtením Zpovědi Maxe Tivoliho) jsme se konečně mohli jít odbavit. Během čekání v dlouhé řadě teple oblečených Čecháčků jsme lehce znervózněli, neboť všichni v rukou svírali jakési papíry s logem pro nás neznámé společnosti. My s Davim měli v ruce maximálně tak občanku a lístek s číslem rezervace letu. Naštěstí stačila jen ta občanka. Váha jim zřejmě vážila špatně, protože odhadla mou krosnu na 12 kilo. Jsem si jistá, že měla nejméně 50! Na nalodění (proč neexistuje slovo naletadlení?) jsme čekali do půl šesté. Strašně moc jsem se těšila na to, až se letadlo bude prudce rozjíždět, protože to mě při letu do Milána úplně ohromilo. Zas tak velká sláva to nebyla. Ono zřejmě platí, že poprvé je to vždycky nejlepší.

Na Zakynthos jsme dorazili po desáté. 23 tamních stupňů Celsia rozhodně neodpovídalo těm našim. První nádech a myslela jsem, že padnu k zemi. Tam se prostě NEDALO dýchat. To nebylo jak ve Francii u moře, kde byl vzduch dýchatelný a svěží. Vůbec! Našli jsme naše krosny (stále stejně těžké) a u info okýnka se poptali na cestu do kempu Tartaruga, který byl od letiště vzdálený 13 kiláků. Co to je pro turistu, že? Nic, pohodička, paráda. Jenže jsme nebyli v Česku, kde se člověk nepotí jako čuník při každém kroku. Slečna na informacích nám doporučila taxi; když jsem jí řekli, že hodláme cestovat by foot, vyvalila oči a nám bylo jasný, že jsme asi spadli z višně. Vážně VŠICHNI nasedli do busů a odjeli směr letoviska. My nahodili krosny a šli.

Nakonec jsme došli a padli. Vedro srdcervoucí, pot tekoucí, slunce pálící, voda docházející. Takže je celkem logické, že jsme si zasloužili pořádný odpočinek a VEČEŘI. Kemp byl obrovský. Rozprostíral se na kopci nad mořem a patřilo k němu i malé molo, pláž a lehátka. Vybrali jsme si fleka a postavili stan, který v průběhu našeho pobytu měnil tvar, až z něho bylo áčko. Vzali jsme si nelze-ztratit-věci, slezli kopec a v plavkách chytali bronz, sledovali západ slunce a hlavně RELAXOVALI. Kolem desáté jsme zase kopec vylezli a usadili se v restauraci, kde bylo plno ... Němčourů. 

A zde začíná naše gurmánská odysea ... chtěli jsme vyzkoušet VŠECHNO tradiční, počínaje musakou, retzinou konče. Takže jsme ochutnali pasticcio (což jsou řecké lasagne bez lasagní, nahrazené vrtulkama), musaku (dvakrát), rybičky (smažené křupavé ančovičky - perfektní, dorado - což pořád netuším, co je a mořské plody jako krevety a škeble, které asi už nikdy zkoušet nebudu!), meatbally, lilkovou směs á la lečo (kterou už taky nebudu nikdy zkoušet), souvlaki (což je vlastně špíz či ražničí, chcete-li) a spoustu starterů jako saganaki (smažený sýr, ale mnohem chutnější než eidam), tzatziky, řecký salátek (s kaparama a fetou), super extra pálivý sýr a tak různě. Lilek je v Řecku velice oblíbená zelenina a mně už chutná taky. Co se pití týče, museli jsme vyzkoušet local wine - strašně strašně aromatické, no a Retzinu, kerá teda není o moc lepší. Jakožto milovník růžového lambrusca mě takové suchárny prostě neberou. A hned první večer Ouzo, což je anýzový fuj blé vypalovač hrdla.Trochu mě zklamali s chalvou; myslela jsem si, že se tam přecpu a ono nic. Všude samý turecký med a baklava, což je něco z listového těsta. Ale tak nějak in general mi řecké jídlo moc chutnalo!

Den druhý ...
... jsem se nastříkala segřiným zázračným olejem faktoru 6 (ano, opravdu jsem vymaštěná husa!), který je prý voděodolný. Davi tvrdil, že má skvělý pigment a když byl na Corfu, nemazal se a vůbec se nespálil. Vydali jsme se hledat něco k snědku a především k pití. K naší smůle jsme zjistili, že nejen všichni ostatní kempaři, ale i obsluha mluví německy. Naštěstí nám helfnul jeden Němčour a my si mohli koupit vodu. Koho by napadlo, že stačí říct flaše de vater, že? Chjo, nějaké základy tohoto odpudivého jazyka by mi nejspíš neuškodily. Chtěli jsme se vydat na výlet. A pan Němec nás poslal do vesničky hned vedle. Supermarket je prý až v hlavním městě (ano, to je to MĚSTO, z kterého jsme šlapali 13 kilometrů pěšo). Do vedlejší vesničky jsme pochodovali skrze kaparový háj a podél pobřeží. Našli obchod, koupili první láhev local wine, nutelu (která se stala naší snídaní po dalších x dní) a opalovací podložku.

Celé kamenité pobřeží bylo lemované stromy, v jejichž stínu jsme si vyvalovali šunky. V moři byl naštěstí písek, takže se tam capkalo pohodlně. A hlavně vůbec žádná hloubka desítky metrů od pobřeží. Po každém vodním dovádění jsme si lehli na sluníčko, abychom rychleji uschnuli. Vždyť ten sprej pořád funguje, ne? Večer jsme se vrátili zpět a hle! Proč mám tak červenou celou pravou půlku svého těla? A proč si nemůžu lehnout na břicho a ani na záda? Sestra se zapomněla zmínit, že se mám první namazat svým krémem s faktorem 42 a AŽ SE TROCHU OPÁLÍM, můžu použít její super sprej číslo 6, který sice je voděodolný, ale jen co se týče jednoho koupání. Neřekla mi to proto, že si myslela, že je mi to jasné. Říkám, že jsem husa vymaštěná. Následující 4 dny nebyly zrovna příjemné, co se spánku týče. Krom toho, že mě bolelo všechno, mi bylo takové teplo, že jsem spala polonahá před stanem.

Den třetí ...
... spálený byl samozřejmě i Davídek. Nechtěli jsme ale tvrdnout v kempu, tak jsme znova vyrazili do vesničky a pečlivě se schovávali ve stínu kaparovníků. Louskali křížovky, stříkali se sprejem a dali si pořádnou večeři v restauračce. Taky jsme si pořádně prošli tu malou vesničku :o)

Den čtvrtý ...
... usoudili jsme, že naše spáleniny potřebují odpočinek. Z kempu jsme nevytáhli ani nohu. Pořádně jsem se začetla do Zpovědi M.T a Davi si půjčil řecké pověsti, které celé přečetl. Anglicky (takže jsem na něj vážně pyšná). Hlavní událostí dne byla samozřejmě pořádná večeře. Zdá se vám, že jsme pořád jen jedli? Jo, tak to bylo. Ochutnávat místní kuchyni je stejná zábava jako plavání v moři. Taky jsme si na nějakou dobu lehli na lehátka a pozorovali západ slunce. Nádhera!

Den pátý ...
... spáleniny už změnily barvu, tak jsme usoudili, že je třeba užít si nějaké dobrodružství. Půjčení motorového člunu stálo 30 euro (rovná se dvě večeře), takže jsme si půjčili surf (grátis) a rozhodli se, že na něm doplaveme k Želvímu ostrůvku, který se ZDÁL BÝT TAK BLÍZKO. Pokud jsou blízko tři hodiny, tak jsem se nemýlila ... pádloval Davi, takže po těch třech hodinách byl úplně kaput a želvy nikde. Navíc byl skoro celý ostrov oplocený, tak jsme se ani nemohli podívat nahoru. A kolem nás jezdili motorové čluny, jachty a kdo-ví-co ještě, co nás téměř převrátilo. Pobyli jsme na pláži asi deset minut a vydali se na cestu zpět. Jelikož Davi už vážně nemohl, skočili jsme do vody a plavali. Další tři hodiny. Voda byla všude. Pálila mě v očích, štípala v krku. Slunce žhnulo jako šílené. Narozdíl od Daviho jsem ale měla sílu, tak jsem postrkovala surf i s ním. Zvládla bych to přeplavat tam i zpět, kdyby na to přišlo. Ověřila jsem si, že jsem vážně dobrý plavec. Nebolelo mě vůbec nic, až druhý den trochu ruce. Ale upřímně, byl to vážně boj o život. Měla jsem o Daviho strach, protože to pádlování ho pořádně vyčerpalo. 

Den šestý ...
... jsme odpočívali a vůbec nám nevadilo, že jsme opět v kempu. Doluštili jsme křížovky, dočetli knížky a pořádně se nadlábli. Poslední noc pod stanem nás napadla úžasná věc. Jak nebýt poštípaný od komárů a zároveň se neupéct ve stanu? Zatáhnout pouze síť a stan nechat otevřený. What a clever idea! A to nás ještě strašili divné zvuky. Někdo/něco nám okusoval stan zvenku. A dělal strašný rambajs. To byste nevěřili, že tam mají ježky. A opravdu super rychlé ježky s motorovým pohonem. Docela nás vyděsili. 

Den sedmý ...
... podařilo se nám zjistit, že jsme celý týden měli mobil nastavený o hodinu a čtvrt popředu. Ve tři nám měl jet místní autobus, který se zastavuje mávnutím. Stáli jsme u silnice od třičtvrtě na tři do třičtvrtě na čtyři. Myslíte si, že něco přijelo? Představa 13 kilometrů, které bychom šlapali zpátky, mi zvedala žaludek. A pak jel kolem luxusní autobus s klimatizací, který nás vzal. I když domluvit se s řidičem dalo zabrat.

Jazyk. Zakynthosané mluví řecky. Všichni. Průměrný Čech nemá šanci porozumět. Na Zakynthosu se objevují tři skupiny lidí. Staroušci, kteří mluví POUZE řecky. Střední generace, která zvládá i němčinu. No a pak se občas najde nějaký ten mlaďoch, který umí i anglicky. Takže, k čemu mi je, že se domluvím třemi světovými jazyky, když neumím německy?!

Hlavní město - Zante nebo Zakynthos - není moc veliké, ale zato je opravdu krásné, útulné a i když ne typický řecké (bílé modré budovy), tak velice malebné. Chtěli jsme si zajít na poslední jídlo, v peněžence jsme měli asi 12 euro (musaka stojí v průměru 7) a potřebovali jsme ještě nějaké pití na cestu. Stáli jsme před jednou restaurací a naháněč se nás snažil přesvědčit, že zrovna TAHLE restauračka je v Zante nejstarší. Tak jsme si řekli, proč ne. Číšník nám přinesl tradiční chleba a máslo, s čímž jsme ho poslali pryč (vypadal velice udiveně, ale my si další dvě eura jaksi nemohli dovolit utratit). Poté přišel sám boss a my si objednali musaku. Jednu. Jestli by nám ji mohli rozdělit na půl (ta v kempu byla totiž obrovská). Davi ještě dodal, že už nemáme víc peněz (z těch jeho prupovídek mě jednou klepne pepka). Za chvíli se objevil číšník číslo jedna a donesl chleba, máslo a karafu vína, že je to on the house. Koukali jsme na to a přemítali, co dělat. Když šel opět kolem, zeptala jsem se, co to jako znamená a za chvíli se objevil boss a vysvětlil nám znova, že je to na něj, for free. Zřejmě se mu zželelo dvou spálených turistů s krosnama, kteří se už začali loupat (takže jsem vypadala, jako že mám lepru) a Davi navíc chytil opar. Musaka byla báječná!  to všechno jen za těch sedm euro ...

Jakmile se začalo stmívar, vydali jsme se směr letiště (asi tři kilometry). V supermarketu pořídili vodu a chalvu pro mamku a sis. Na letiště jsme dorazili v devět, lehce se tam svítilo, ale jinak nikde nikdo. Utábořili jsme se v jednom rohu. Vytáhli deku a spacáky, protože na lavičkách se moc pohodlně ležet nedalo. Jen kdyby nás neotravovaly mouchy a komáři!

Den osmý ...
... kolem jedné ranní se objevil opilý Skot asi tak v mém věku. Chvíli nás bavil svým fucking life a fucking airport, ale pak jsme opět usnuli. Kolem čtvrté nás probudila ochranka s tím, že můžeme sedět, ale nesmíme spát. Logika?! O půl desáté jsme se konečně odbavili a v deset vzlétli. Hurá do vlasti! Páni kapitáni byli ve skvělé náladě a hráli s náma Nikdo není dokonalý ani v 10 tisících metrech. Docela mě překvapilo, že ČSA rozdává snídaně, obědy, večeře a pití co hrdlo ráčí, přestože se jednalo o chartrový let. V Praze jsme si v mekáči dali svačinku, nakoupili mastičky pro Daviho a hurá na čtyřhodinovou cestu vlakem zpátky domů. 

Kdyby to někoho zajímalo, tak za letenky jsme dali šest tisíc. Za ubytování necelé dva tisíce. Za jídlo a další blbůstky zrhuba tři a půl litru. K tomu je ještě třeba započíst jízdenky na vlak a dostanem se zhruba na 12 tisíc a něco. Čtvrtinu nám půjčila mamka. Takže ten můj dluh není zastak malý, jak mohlo někoho napadnout, když jsem psala o Matesovi. A proto v září držíme hladovku :o)