Do divočiny
Přesně tam bych teď nejraději utekla. Zavřela za sebou poslední dveře a vypařila se. Dočista. Snad i bez důkazů, že jsem kdy vůbec existovala.
Co se zase děje?! Že je nálada hodně hluboko pod bodem mrazu. Apatická. Odevzdaná. Bez cíle a jediné tužby. Přála bych si nebýt přecitlivělý melancholik. A přitom se nestalo vůbec nic, co by mohlo jemná vlákna mé dobré nálady přetrhnout.
Čtu články do školy, stavíme nový nábytek (konečně mám velikánskou skříň a svou vlastní obrovskou komodu), rozčiluju se na úřadech (nechat u notářky 288 korun za čtyři ověření vysvědčení a dívat se na "postup" ověřování ve mně nechalo nesmazatelnou psychickou újmu), navštívili jsme babičku a dědu v severních Čechách, beze slova zírám do deníku, už téměř necítím svou přetáhnutou nohu, apaticky koukám do blba a jím jeden sáček mandlí za druhým. Vedu úplně obyčejný život. A zrovna dneska mi připadá prázdný. Protože úplněk a protože PMS. (a taky možná protože no sex)
Jestli to vyznělo, že jsem zoufalá, tak to vůbec! Jen prostě nemám dobrý den. Naštěstí mě nad vodou drží vidina večera s Žandou. A bílé! Nebo radši svařák? Jak se pozná, že se z člověka stává alkoholik? Když vidí v alkoholu řešení svých problémů? Úlevu? Zapomnění?
Normálně je člověk smutný, když nemá něco, co by chtěl. A jaký má být člověk, který už nic nechce?














