De la escuela
Mám důvod se dmout pýchou. Všech 31 spolužáků, kteří se mnou po čtyřti léta obývali stejnou třídu, se dostalo na vysoké školy po celé republice. Zastoupeny jsou univerzity v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci i Opavě. A obory jako medicína, farmacie, acrhitektura, finančnictví, ekonomika, japanologie, politologie, sociologie, žurnalistika a samozřejmě filologie, která převládá /hold jazykovka se nezapře/. Z toho tedy vyplývá stoprocentní úspěšnost čtvrté bé, ročníku 2008.
Naše ex-škola má své přednosti, ale i mouchy.
K přednostem bych zařadila již výše zmíněnou úspěšnost u přijímaček na VŠ, velmi schopnou paní ředitelku (která je prý schopná získat granty od kdekoho), extra vybavení (jako třeba nové skříňky, dataprojektory s počítači téměř v každé třídě, útulný bufet a vůbec interiéry tříd samotných), každoroční poznávací zájezdy a výměnné pobyty a tak dále ...
Co se týče těch much (čti: nedostatků), musím zmínit záchody. Ty se zasekly někde ve fázi socialismus vládne světu. Hádám ale, že v nejbližší době dojde k jejich rekonstrukci. Pro spoustu z nás byli největším problémem profesoři, kteří byli za A)věkově nevhodní - všichni přes padesát by už měli být v důchodu; za B)neschopní - naštěstí ta dotyčná osoba už zmizela neznámo kam a za C)nesympatičtí - to už je ale problém každé školy. Abych uklidnila případné adepty o studium na mé alma mater (sice se tak říká univerzitě, ale pro mě to bude vždycky gympl), musím podotknout, že těch A-B-C profesorů je tam celkově asi čtyři kusy. A je to samozřejmě jen můj subjektivní názor a nikdy ze mě nevytlučete jejich jména (pokud nejste Peťka nebo Marťa, které to samozřejmě vědí), protože by mě třeba mohli zažalovat za urážku na cti.
Co se mého dalšího studia na univerzitě týče, vypadá to, že na angličtinu budu chodit společně s šesti ex-spolužačkami. Což je taková menší desetina. Kapacita třídy je něco kolem 100 lidí. Za jak dlouho můžu poznat 100 lidí? Jaká je pravděpodobnost, že mezi nimi bude někdo, komu padnu do oka? ...
