Ďábelský úsměv
Takže teď jsem Mona drsná, která se ke všemu staví s odhodláním udělat to po svém, protože nakonec se vždycky ukáže, že pravdu jsem měla já. Prostě to tak je. Nevyvratitelný fakt. Hold zkušenosti a mamčina výchova na tom mají podíl. Sice jsem si myslela, že mi ta její slova a rady a výkřiky do prázdna prolezou druhým uchem ven, ale zjišťuju, že mi v hlavě všechno zůstalo a že jsem opravdu k něčemu!
Trochu nad touto novou zkušeností žasnu. A o to víc svou drahou mamman miluju. Vědomí, že se o sebe dokážu postarat a vyřešit problémy každodeního života, je vážně bezva.
Ale drsná budu už napořád. Suze mi vlila novou štávu do žil. Člověk si rychle uvědomí svou cenu a vrátí se do těch správných kolejí. Když už jsem jednou našla směr, přece nepojedu na druhou stranu. Davi se sice trochu divil a myslím, že mu mé včerejší chování připadalo trochu vtipné, ale já jsem se sebou spokojená. Když vím, že mám pravdu, nedokážu to nechat jen tak být. Takže, i když nemůžu mít klíč od bytu, ve kterém žiju 7 dní v týdnu, neznamená to, že bych nemohla žít po svém. A tu komodu si fakt koupím. A pustím dovnitř světlo. A ze staromládeneckého bytu vytvořím útulný domov. Protože jsem Rak, protože jsem estét, protože jsem Mona (=tvrdohlavá).
Hned se cítím líp :o)
Teď se chystám do Schleckera. Ségra povídala, že tam sehnala skvělou řasenku jen za šedesát kaček. A doporučila mi novinku od Garniere. Kartáč na černé tečky. Sedřu si je z ksichtu ať to bolí, jak to bolí! A ještě by to chtělo toaleťák a papírové kapesníčky a odličovací kolečka a ... povím vám, život je vážně drahá záležitost. Už abych vydělávala i v té jazykovce!
Taky cítíte ten optimismus, který ze mě jen srší? Ještě by to chtělo zastavit sníh, přivolat jaro a asi budu skákat jeleny jak Michael Flatley (ačkoliv v mém podání je to stále postřelená laň).
Jelikož jsem se rozhodla myslet i na sebe ((opravdu dobrý nápad), což spočívá v tom, že utratím majlant za kosmetiku, která by mohla zlepšit stav mého roztomilého a úžasně vypadajícího obličeje (aby vypadal ještě úžasněji)), začnu konečně chodit na Zumbu a možná i na aerobic. Sice mě to vyjde tak na tisícovku měsíčně, ale říkám si, že by člověk měl ze života něco mít. A já tohle chci. Tak to budu dělat.
Koupila jsem si tužku na kreslení a nechala jsem ji doma. Stejně jako poznámky k bp, které jsem plánovala dnes přepsat. A vůbec jsem zase nezvládla tisíc věcí, na které při překročení prahu vždycky zapomenu. Protože mě maminka obskakuje, nic po mně nechce a hlavně na mě neřve. Jak by se v takovém mírumilovném prostředí mohl člověk věnovat stresujícícm věcem zavánějícím školou?!
A večer Lakomec v Bezruči. Po X měsících konečně zase divadlo!
