Co teď?
Zdá se mi to všechno jako hloupý vtip, který za chvíli skončí. Je mi o něco málo líp, protože jsem mluvila s několika přáteli. A další kamarádi se nabízejí, že budou se mnou a prostě tak. Vím, že mám kolem sebe spoustu báječných lidí, jen až tedka nějak si uvědomuju, že pro ně asi něco znamenám a zřejmě se se mnou NEnudí (jako někdo), když mě chtějí vidět a pomoct.
Jediný způsob, jak přežít, je být s nimi a mluvit. Za poslední dva dny jsem toho napovídala ... až by člověk myslel, že se vlastně vůbec nic nestalo. A víte co? Mně to taky tak připadá. Jako bych si prostě jen užívala s přáteli dlouhé vztahové volno a pak ... pak se prostě objeví a obejme mě a všechno bude jako dřív. Takhle to prostě pořád vidím, a proto nejsem schopná vidět jeho chyby a začít ho nenávidět. Je to prostě, jako bych odjela na dovolenou s rodinou a můj drahý čekal doma.
Jenže tak to není. Když vám někdo řekne, že vás přestal milovat (nevěřili byste, jak je těžké říct to nahlas), už prostě není cesty zpět. I kdybyste vy sami chtěli, to ON zavřel ta dvířka. Už ke mně NIC necítí, zřejmě.
Jak může člověk najednou přestat milovat? Co ho k tomu vedlo? Nudila jsem ho tak moc? Vyděsila ho má láska? Jak mám sakra milovat jen na půl, abych si neublížila. Vždyť to by nebylo o ničem. Jak mám jít do vztahu s tím, že to nebude na celý život?
A jak mám překonat to, že už mě nikdy neobejme a neřekne Miluju tě ...
Jak poručit svým citům, aby přestaly milovat?
Já vím, že na tohle není co říct. Tohle se může leda tak poslouchat. Jediné, co mi zbývá, je čekat. A být s přáteli, kteří mě mají rádi takovou, jaká jsem.
