Čas ... utíká příliš pomalu
Slunce nakonec vždycky vyjde. Jen na to občas zapomínám. A poslední dobou je až příliš často zataženo.
Jsem smutná. Snažím se nebýt. Už to jsou čtyři měsíce a půl. Jako by to bylo včera. Jako by to nikdy neskončilo. Láska i bolest.
Miluju? Nevím. Vážně nevím. Ten hloupý kus ledu uprostřed hrudi zmrzl natolik, že spolu už prostě nekomunikujeme. Jediné, co posílá do mozku, jsou impulzy ke smutku. Zrádce jeden!
Ona. Provokuje mě těmi svými řečmi o štěstí. Cožpak nechápe, že mě to bolí? Že jsem to nebyla já, kdo řekl sbohem? To je tak bezcitná a vyžívá se v ubližování někomu, kdo ztratil, aniž by tušil proč?
A on? Mě umí báječně ignorovat, když jsou spolu. Nedokázala jsem ani zvednout hlavu. Už jen to její "in a relationship" mi připadá jako krádež. Vždyť to je přece moje! Jak to může být i její? A pak si vzpomenu ... už ne.
Měla jsem všechno. A teď, když mi chybí jedno jediné, to ostatní ztratilo význam. Jak se radovat, aniž by člověk sdílel? Jak říct Sbohem? Jak žít bez Ariadnina klubka? Bez mé "fraktální" lásky?
Čas, čas, čas ... kolik ještě?
