Ať už přijde jaro!
Ani nestačím otevřít oči a listopad pomalu končí. Zažila jsem spoustu hezkého, krásného, kouzelného. A doufám, že ten černý flek, který mi občas problikne před očima, je jen obvyklá podzimní "deprese"
Stmívá se brzo a já nevidím na cestu. Určitě jsem vybrala tu správnou, protože mé srdce se tetelí blahem, ale ... jakoby se má cesta vzdalovala od cest mých nejdražších, nabrala úplně jiný směr a změnila se v dálnici, uhánějící kamsi do dálky. Šťastně nešťastná či naopak? I miss you, my dears!
Spát ve vlastní posteli mi připadá jako svátek. Přesto mám mnohem raději ty "všední" dny, kdy se můžu přitulit k mému zlobidlu a usínat v jeho náruči. Stejně tak se probudit a hned spatřit ty nejkouzelnější oči plné jiskřiček lásky. Přesně pro tyhle okamžiky žiju a NIC mi je nedokáže nahradit. A proto se vzdaluju od těch, které mám tak moc ráda.
Každý přece máme právo na svůj vlastní život! A naše priority se můžou lišit. I kdybych na to zase měla doplatit, nedám si říct. Protože to jinak prostě neumím. Jako nezadaná jsem naplácala spoustu hloupostí, věřila jim a byla přesvědčená, že už nikdy neudělám stejnou "chybu." Ale ona to není chyba. Je to jen rozhodnutí důvěřovat stoprocentně tomu druhému. A kdybych nevěřila, nemilovala bych z celého srdce. Proto budu raději riskovat a vsadím všanc celé své já. Za trochu lásky ...















