Poslední requiem jsou mé první skutečné básně, s kterýma se nestydím pochlubit. Vznikaly v období březen - duben 2006
Můj epitaf
Osud se naplnil,
dohořela svíce.
Zavřela oči své,
již neprobudí se více.
Na rakev dopadla
růže bílá.
A v očích otázka,
jaká že byla?
Často se smála,
život ráda měla.
Pro své nejbližší
jen to dobré chtěla.
Též žal v sobě nosila
kvůli světu zlosti
a lidí krutých,
jež je pořád dosti.
Své touhy měnila
z myšlenek na věty.
Častokrát snívala,
tvořila své světy.
Teď leží tu bez dechu,
jak panenka hadrová.
Neboj se má milá,
on si tě zavolá.
Tak přijď, přece!
Kamsi
po tváři
tiše
stéká
jako osamělá slza
kapka krve ...
Z očí vybledlých
zorniček podivných
snad neživých
ta jiskra
maličká
už
unikla.
Kdo ví proč
ale ta barva
krve
rudé
ohnivé
divoké
prorokuje zkázu.
Úsměv z tváře
zmizel dočista
bez šance
že se kdy
navrátí
zpět.
Srdce puká
pod tíhou žalu
bolestného
blíží se
ona
nicota.
Však smrt
ta nebohá kráska
vyčkává
nepřichází.
Kapka krve
jako osamělá slza
skápla
tiše
z tváře
kamsi ...
Zrazený
Štěstí není nebe,
když bolest se směje.
Já ztratil jsem tebe,
kam život můj spěje?!
Jen kvůli tobě
už nechci žít.
Patřili jsme k sobě,
ty´s chtěla jít.
Snad ráda´s mě zradila,
na tváři masku.
Víš, co jsi zničila?
mou věrnou lásku.
Teď spěcháš daleko,
já zůstal sám.
Mé srdce je naměkko,
vrať se, všechno ti dám.
Neslyšíš, nevidíš, už mě as neznáš,
řekni proč, proč jen to děláš.
Jak já tě miloval,
více než sebe.
Srdce své jsem ti dal,
na oplátku chtěl tebe.
Lhala´s mi stále,
já rád ti odpouštěl.
Miloval jsem dále,
té chyby se dopouštěl.
"Snad jednou skončím,"
má bolest by řekla.
Já se však loučím,
provaz mě čeká.
Ta šňůra nebohá
ze stropu visí.
Už budu u Boha,
tak jako kdysi.
Slova
Píšu denně, zas a znova,
nikdo nevidí má slova.
Tupé trny v sobě mají,
slzy smutku ukrývají.
Jsou jako háďata stočená k sobě,
v téhle tak smutné době.
Černé litery na bílém papíře,
stejně jak mrtvoly, za nimi pranýře.
Kde je ta naděje?
Ta vlídná dáma.
Která se usměje,
pomůže ráda.
Nikdy tu nebyla,
sama se zabila.
A mě nechala dále,
psát svá slova stále.
Ty obrázky temné jako noc,
vím, že nikdo nepřijde na pomoc.
Přesto brk svírá má ruka
a dělí se s papírem o příšerná muka.
Slova, pár písmen vedle sebe.
Nikdy se nedozvíš, že miluju jen tebe.
